Trochu mi to trhá žíly...

Trochu mi to trhá žíly. Trochu? Bože asi uvnitř exploduju… Nejhorší je, když někoho tajně milujete. Vypadá to asi takhle. Sedíte na křesle, které je vycpané minami a pokaždé, když objekt vaší touhy pronese něco, co nelahodí vašim uším, srdci ani citům jedna z min exploduje. Všechno vás pomalu trhá na kousky, dokud vás to neroztrhá úplně. A to trvá sakra dlouho. Ačkoli máte možnost, zvednout se z něho a odejít, dál trpělivě dřepíte a čekáte na zázrak. Copak nevidíte, že spíš zemřete, než se nějakého dočkáte? Nevidíte. Já to taky nevidím. Dřepím si tu na svých minách, troufám si zbaběle tvrdit, že je mi fajn a miny mi mezitím vesele rozdírají zadnici. Jo hold muži slovy ani upřímností nešetří.
Občas mi přijde, že ani nepřemýšlí nad tím, co vypustí z úst. Nepsala bych o tom, kdyby mi pod zadkem právě jeden obří kousek nevybuchnul. Dál však sedím v křesle a je mi všelijak. On si právě prohlíží fotky mé kamarádky, která je asi tak milionkrát hezčí než já. Skálopevně tvrdím, že mi to je jedno, přitom tu ale sedím v křeči a z nitra vyrážím srdceryvné vzlyky. No a co. Popřeju jim hodně štěstí a emigruju do končin, kde neexistuje facebook, kde není signál a kde nejsou muži. Tudíž mi nezbude nic jiného, než emigrovat pod drn, protože minimálně ti muži se pohybují všude. A tak dál tlumím vzlyky polštářem. Umřít se mi nechce.