Za vším hledej reklamu

Málokdo z nás se při zdlouhavé cestě městskou hromadnou ubrání vyslechnutí cizího rozhovoru, byť nám maminka i paní učitelka odmalička vštěpují, že se to nemá. Ale přecejenom v autobuse či tramvaji k sobě všichni máme tak nějak blíž (na pravé noze mi stojí poněkud korpulentnější dáma a pán po mé pravé ruce mě v každé zatáčce praští loktem do temena), a tak i já naslouchám rozhovorům cestujících z přední poloviny autobusu.
„Jsem včéra dostal jedničku z ájiny, tak mi máma koupila smraďocha,“ chlubí se klučina kamarádovi. Obezřetně si chlapce prohlédnu a pátrám po oné gumové figurce. Ne že by snad vzduch v prostředku voněl zrovna po fialkách, ale po zásahu smraďocha bychom to já i moji spolucestující nejspíš jen těžko rozdýchavali. Vedle mě stojící pán (ten s tím loktem) se zase rozčiluje: „No už jsem si myslel, že si tam šéf stoupne a řekne: ALE MY JSME ŘEKLI NE! KDYŽ PŘESČASY, TAK PRO VŠECHNY!“ Slečna, jíž je historka věnováná, hlášku ocení smíchem a dodá: „Tahle je dobrá. Ale viděls tu novou? Tu s těma psama? Ty jsou tááák roztomilí!“ „No jo, ale chápeš, další přesčas,“ dožaduje se pan Loket opět pozornosti, ale na Čtvrtníčka evidentně nemá. Také dvě maminky ověšené taškami, krotíce své nezvedené ratolesti, rozprávějí o reklamách: „Předevčírem jsem koupila ty sušenky, víš, jak na ně dělaj reklamu ty čarodějnice, a řeknu ti, ani pes to nežral.“ „Taky co bys čekala od tak trapný reklamy. Ale ještě horší je ta, jak se tam ta nána svěřuje, že jenom když manželovi koupí jogurt, tak je opravdu šťastný. To asi holka něco prošvihla,“ obě dámy na sebe mrknou a rozesmějí se na celé kolo. Ani si nevšimnou, že jedno dítko uspěšně dokončilo průzkum nadité igelitky a prstíkem do ní udělalo díru tak velkou, že stačí jeden neopatrný pohyb a celý nákup se rozkutálí po podlaze autobusu.
Rozhlédnu se, kam až mé oko dohlédne (moc daleko to není, vzhledem k tomu, že přede mnou stojí ona prostorově výraznější paní). Copak tu opravdu nikdo nevede bezreklamovitou konverzaci? Ale není se čemu divit. Reklamy se na nás valí skutečně odkudkoli. Jsou v televizi, v rádiu, na billboardech, na sportovcích,... Také v kině musíme spolu s filmem zhlédnout i nějakou tu reklamu. Koneckonců i já se právě ze všech sil snažím udržet placky s nápisem ŠETŘÍME ZA VÁS a nad hlavou se mi skví nápis CHCETE SI POHODLNĚ SEDNOUT V AUTOBUSE? STAŇTE SE ŘIDIČEM! Reklamy jsou zkrátka součástí našeho života. Ty dobré pobaví a mohou být v jistém smyslu považovány i za umění. Jejich slogany se na určitou dobu stanou velmi populárními a lidé je používají v běžné mluvě. Bohužel je stále více těch trapných a bezduchých reklam, a tak nám život otravuje nejenom jejich enormní množství, ale také jejich nenápaditost a nuda. Jestli se to v blízké době změní? Pochybuji. Fenomén reklamy je věčný. To proto, že je spjat s obchodem a ten tu byl, je a bude. Navíc v dnešní době každý, kdo podniká, musí se pěkně otáčet, aby se uživil, a tak nabízí, kde se dá. A od toho jsou tu reklamy.
Kdo ví, možná bude za čas hlavním večerním programem blok reklam, který bude v pravidelných půlhodinových intervalech přerušován úryvky z filmů. Konat se nebudou filmové festivaly, ale reklamní, a Českého lva nahradí jiné zvíře, které si odnese nejlepší reklama roku. Jednoduše geniální.
Co se dá dělat. Nejprve podám rozčilené mamince čokoládu (Miluju bublinky) a paštiku (Zlaté dědictví), které se zakutálely až ke mně, pak se protlačím ven z autobusu na čerstvý vzduch a zamířím do trafiky koupit si něco na takové to domácí žvýkání.