Ranní vstávání

Tak jako každého i mě budí otravný zvuk budíku, a nebo mamina, když sbírá budík ze země. Zase měl potyčku s mojí rukou, protože nechtěl pochopit, že já dneska prostě vstávat nechci. Vždyť je to taková chvilka, co jsem ulehla a zase mám vstávat? Noc utíká tak rychle, kdežto den se táhne jako smrad za aeroplánem. Uchopím peřinu a užívám si ještě chvilku těžce vytvořeného tělesného tepla. Převalím se na druhý bok a opět to zaříznu. Probudí mě bouřlivý hlas mojí maminky a ciferník s hodinami před obličejem, podle kterého jsem měla být před 20 minutami na nohách. Nedá se nic dělat, převalím se zpět a zase...usnu. Jsem hold šikovné dítko. Teď už se mě maminka vážným hlasem ptá, jestli si z ní nedělám srandu, nebo něco v tom smyslu. Ještě bych chvilku poležela, ale můj močový měchýř je opačného názoru, takže mi nic jiného nezbývá a hurá za povinnostmi všedního dne.