Nezapomenu..

Mokrý kapesník leží předemnou. Zírám na něj. Nemám na nic chuť, nechci nic.Brečím a vzpomínám na ní.. Byla jsem venku… Najednou mi zazvonil telefon a v něm mamka brečela a říkala:,,Šári, přijď ihned k babičce, prababička umřela!“ V tu chvíli mi došla slova, ztuhla jsem a z telefonu jsem slyšela:,,Šári, jsi tam? Co ti je?“ Položila jsem… Dostala jsem ze sebe něco jako, že musím domu, že mi umřela prababička. Otočila jsem se a ani nevím na co jsem myslela. Nebrečela jsem. Avšak emoce mě pohltili hned, jak si mě muj přítel k sobě přimáčkl a já mu brečela na rameni. Vzpomínala jsem na ní. Jak tam leží na posteli. Pořád dokola jsem si pouštěla nahrávku na mobilu, kde mi říká čau. Je to to nejcennější, co mám, společně s její fotkou v mobilu(měla jsem dvě a jednu jsem předčasem vymazala, lituju toho hodně moc) a tím, co je v mé paměti. Cestou jsem se mnohokrát rozbrečela… Nemohla jsem to udržet, nebylo to pod kontrolou. Krásně se zachoval muj kluk, který mi pověděl, že mu mužu zavolat klidně ve 3 v noci, když budu potřebovat a doprovodil mě až ke dvěřím. Nevěděla jsem, co se stane, co bude u babičky, bála jsem se, že muj pláč nepůjde zastavit, až uvidím všechny, jak brečí. Otevřela jsem dveře, seděli tam jen s rozsvícenou svíčkou. Sedla jsem si do křesla a babička se ke mně hned hrnula a povídala mi slova, na která nikdy nezapomenu. ,,Neplakej, víš, ona už byla stará a moc se trápila, takhle je to pro ní lepší. Musíme si jí uchovat v paměti takovou, jaká byla, když ještě nebyla tak nemocná. V tom křesle v pečovateláku. Ted se má dobře a přimlouvá se tam za nás. Měla vás ráda, modlila se za vás a vždycky se ptala, co děti.“ Ano, slzy nešly udržet. Seděli jsme tam takhle několik hodin a vzpomínali na ní. Babička vyprávěla, jaká to byla hodná ženská. Všem pomáhala. A babička se učila, aby jí udělala radost, protože táta odešel. Vždycky měla radost, když babičku učitelka na rodičáku chválila. A tak jsme tam jenom seděli. Babička brečela, hodně, řešili pohřeb. Víte, přijde mi to jako zlej sen, sen ze kterého se nemužu probudit. Nevěřím, že se to stalo. Bohužel je to realita..Krutá realita.
Ted na mě babička kouká a asi by nechtěla, abych brečela. Mrzí mě nejvíc, že jsem jí nestihla toho tolik říct, nestihla jsem jí říct, jak jí mám ráda. Nejvíc si člověk uvědomí, co měl, až když to ztratí.. Zůstala mi po ní jen fotka, nahrávka a vzpomínka v mém srdci. Nezapomenu, nikdy, slibuju! Navždy budeš v mém srdci jako strašně hodná osoba, co mě měla moc ráda a já jí taky. Tak, ted je ti líp, nechtěla jsem, aby ses trápila a jestli ti je takhle líp, tak je to dobře. Zasloužíš si to. Budu si tě pamatovat jak jsi seděla v křesle. Ovšem to křeslo už bude navždy prázdné a tebe tam nenajdu, to mě mrzí, budou mi chybět tvoje vyprávění. Křeslo bude prázdné, ale moje srdce ne. Bude plné tebe a vzpomínek na tebe.. Napořád!!! Odešla jsi a je ti líp, musím se uklidňovat touhle myšlenkou… Dávej na mě pozor a pamatuj, že tohle, co jsem napsala bylo od srdíčka. Snad se ještě někdy setkáme…