Zdravý nemocný
Zdravý nemocný
Anotace: Aneb záškoláctví u nás :)
Dostali jsme za úkol prostudovat velice zvláštní jev, který dostal vědecké označení zdravý nemocný. Velmi dlouho jsme pátrali, kde bychom tento jev mohli prozkoumat. Po dlouhém bádání jsme narazili na oblast, kde se tento jev vyskytuje velice často. Je to školství. Pojďme se nyní podívat, jak náš vědecký výzkum dopadl. Vytipovali jsme si 3 skupiny studentů a ty jsme podrobili velice pečlivému výzkumu.
Student číslo 1 – poctivý blbec
Tento typ studenta je vzorovým příkladem pro všechny ostatní. Docházka do školy je vynikající. Na písemky se pravidelně učí a má vynikající výsledky. pro náš pokus je naprosto nepoužitelný, přesto se pojďme podívat, jak vypadá jeho školní den.
Tento student (vědecký termín je šprt obecný) se ráno probudí s vynikající náladou. První myšlenka, která se zatoulá do jeho mysli, patří písemce, která ho ten den čeká. Tato myšlenka si radostně krouží myslí a vyvolává záchvaty veselého zpěvu a tance, nepříčetného smíchu a dalších věcí, které jeho okolí sleduje s nechápavými výrazy a vražedným pohledem.
Student číslo 2 – vyčůraný
Tento typ studenta je přímo ideální pro náš výzkum: neučí se, ale umí v tom chodit.
Je ráno a náš student se probouzí do krásného slunečného dne, který nevěstí nic hrozného. Přesto má nepříjemný pocit, že se má stát něco hrozného. Ale co to je? Mám snad dnes umřít? Zapomněl sem koupit dárek? Nebo jsem si jenom nevyměnil ponožky? Tyto a další katastrofické scénáře mu procházejí hlavou, avšak v pozadí číhá ten nejhorší, který se zatím nechce ukázat. S tímto nepříjemných pocitem si student začne chystat snídani a přemítá, co bude ve škole… Když v tom se ta nejasná, temná myšlenka zformuluje s rychlostí geparda a s tvrdostí rozzuřené medvědice hájící své mládě před predátorem. „DNESKA PÍŠEME PÍSEMKU!!! Proboha, jak jsem na to mohl zapomenout?“ chytá se nešťastník za hlavu a vzpomíná na svou pilnou přípravu na tuto písemku. Může vzpomínat, jak chce, ale není na co (pokud nepočítáme večer strávený v restauračním zařízení a to jedno, rozumějme pět, piv, které měl). „Proboha, co teď? Mohl bych si změřit teplotu, jestli náhodou nejsem nemocný.“ Je zřejmé, že výsledek tohoto pokusu je naprosté fiasko. Teplota 36° nás od písemky nezachrání. Proto přijde ke slovu čerstvě uvařený čaj a co se nestane? Teplota se vyšplhá až na závratných 56° (což z lékařského hlediska znamená smrt a z praktického hlediska prasknutý teploměr), proto je potřeba proudem studené vody snížit teplotu na přijatelný 38,5°. Tato hodnota na teploměru a bledý výraz (u kterého by smrtka zbledla závistí, protože ve srovnání s tímto výrazem vypadá jako miss Havaje) opepřený občasným zakašláním obměkčí každou matku, aby svého milovaného syna nechala v posteli.
Student číslo 3 – vyčůraný, ale sklerotický
Toto je věrný obraz studenta číslo 2, pouze s tím rozdílem, že myšlenka písemky ho nepřeválcuje doma, ale až ve škole.
Náš student se ráno probudí, nic zlého netuše. Ráno probíhá jako každé jiné. Půlhodinový boj se sebou samým, zda vstane, či ne, rozhodování zda jít do školy, nebo ne, ranní hygiena, rozhodování zda jít do školy, nebo ne, snídaně, rozhodování zda jít do školy, nebo ne, oblékání, rozhodnutí do té školy jít a nakonec odchod. Po cestě se však začíná drát na povrch myšlenka, že něco není v pořádku. Tato myšlenka nabývá na intenzitě tím víc, čím blíž je náš objekt ke škole. U vchodových dveří je myšlenka tak silná, že by zastavila vlak. Aby se dostala na povrch, tak jí musí někdo pomoct. Nejčastěji tomu pomůže jediná nevinná věta spolužáka. „Tak co, jak ses učil na písemku?“ V tu chvíli se myšlenka prodere na povrch, jako když se voda valí z protržené hráze.
V tu chvíli upadá student do těžkého šoku, čelo se začíná rosit potem, ruce zachvacuje neovladatelný třas, který se postupně rozšiřuje na celé tělo. Tento zdravotní stav se nadále zhoršuje každou hodinou, ba dokonce minutou. Těsně před hodinou, ve které se daná písemka má psát, je vidět, že zdravotní stav začíná být neúnosný a student nemůže déle setrvat ve škole. Se slovy „Asi na mě něco leze.“ Se student zvedne a odchází za doprovodu dvou až tří kamarádů ze školy. Jakmile je budova školy z dohledu, studentovi se začíná vracet barva, třes rukou pomalu odeznívá, a dokonce je schopen jít po svých. Toto nenadále zlepšení je vidět tím víc, čím dále je student od školy. Úplně nejlepší je tehdy, když si student sedne do baru a má před sebou orosený půllitr s pivem.
Jak jste sami viděli, i u nás v ČR existuje tento nevysvětlitelný jev. Je potřeba ho podrobit důkladnému prozkoumáni, ale myslím, že již dnes je jasné, že pokud tomuto jevu přijdeme na kloub, může to způsobit revoluci v našem zdravotnictví.
Student číslo 1 – poctivý blbec
Tento typ studenta je vzorovým příkladem pro všechny ostatní. Docházka do školy je vynikající. Na písemky se pravidelně učí a má vynikající výsledky. pro náš pokus je naprosto nepoužitelný, přesto se pojďme podívat, jak vypadá jeho školní den.
Tento student (vědecký termín je šprt obecný) se ráno probudí s vynikající náladou. První myšlenka, která se zatoulá do jeho mysli, patří písemce, která ho ten den čeká. Tato myšlenka si radostně krouží myslí a vyvolává záchvaty veselého zpěvu a tance, nepříčetného smíchu a dalších věcí, které jeho okolí sleduje s nechápavými výrazy a vražedným pohledem.
Student číslo 2 – vyčůraný
Tento typ studenta je přímo ideální pro náš výzkum: neučí se, ale umí v tom chodit.
Je ráno a náš student se probouzí do krásného slunečného dne, který nevěstí nic hrozného. Přesto má nepříjemný pocit, že se má stát něco hrozného. Ale co to je? Mám snad dnes umřít? Zapomněl sem koupit dárek? Nebo jsem si jenom nevyměnil ponožky? Tyto a další katastrofické scénáře mu procházejí hlavou, avšak v pozadí číhá ten nejhorší, který se zatím nechce ukázat. S tímto nepříjemných pocitem si student začne chystat snídani a přemítá, co bude ve škole… Když v tom se ta nejasná, temná myšlenka zformuluje s rychlostí geparda a s tvrdostí rozzuřené medvědice hájící své mládě před predátorem. „DNESKA PÍŠEME PÍSEMKU!!! Proboha, jak jsem na to mohl zapomenout?“ chytá se nešťastník za hlavu a vzpomíná na svou pilnou přípravu na tuto písemku. Může vzpomínat, jak chce, ale není na co (pokud nepočítáme večer strávený v restauračním zařízení a to jedno, rozumějme pět, piv, které měl). „Proboha, co teď? Mohl bych si změřit teplotu, jestli náhodou nejsem nemocný.“ Je zřejmé, že výsledek tohoto pokusu je naprosté fiasko. Teplota 36° nás od písemky nezachrání. Proto přijde ke slovu čerstvě uvařený čaj a co se nestane? Teplota se vyšplhá až na závratných 56° (což z lékařského hlediska znamená smrt a z praktického hlediska prasknutý teploměr), proto je potřeba proudem studené vody snížit teplotu na přijatelný 38,5°. Tato hodnota na teploměru a bledý výraz (u kterého by smrtka zbledla závistí, protože ve srovnání s tímto výrazem vypadá jako miss Havaje) opepřený občasným zakašláním obměkčí každou matku, aby svého milovaného syna nechala v posteli.
Student číslo 3 – vyčůraný, ale sklerotický
Toto je věrný obraz studenta číslo 2, pouze s tím rozdílem, že myšlenka písemky ho nepřeválcuje doma, ale až ve škole.
Náš student se ráno probudí, nic zlého netuše. Ráno probíhá jako každé jiné. Půlhodinový boj se sebou samým, zda vstane, či ne, rozhodování zda jít do školy, nebo ne, ranní hygiena, rozhodování zda jít do školy, nebo ne, snídaně, rozhodování zda jít do školy, nebo ne, oblékání, rozhodnutí do té školy jít a nakonec odchod. Po cestě se však začíná drát na povrch myšlenka, že něco není v pořádku. Tato myšlenka nabývá na intenzitě tím víc, čím blíž je náš objekt ke škole. U vchodových dveří je myšlenka tak silná, že by zastavila vlak. Aby se dostala na povrch, tak jí musí někdo pomoct. Nejčastěji tomu pomůže jediná nevinná věta spolužáka. „Tak co, jak ses učil na písemku?“ V tu chvíli se myšlenka prodere na povrch, jako když se voda valí z protržené hráze.
V tu chvíli upadá student do těžkého šoku, čelo se začíná rosit potem, ruce zachvacuje neovladatelný třas, který se postupně rozšiřuje na celé tělo. Tento zdravotní stav se nadále zhoršuje každou hodinou, ba dokonce minutou. Těsně před hodinou, ve které se daná písemka má psát, je vidět, že zdravotní stav začíná být neúnosný a student nemůže déle setrvat ve škole. Se slovy „Asi na mě něco leze.“ Se student zvedne a odchází za doprovodu dvou až tří kamarádů ze školy. Jakmile je budova školy z dohledu, studentovi se začíná vracet barva, třes rukou pomalu odeznívá, a dokonce je schopen jít po svých. Toto nenadále zlepšení je vidět tím víc, čím dále je student od školy. Úplně nejlepší je tehdy, když si student sedne do baru a má před sebou orosený půllitr s pivem.
Jak jste sami viděli, i u nás v ČR existuje tento nevysvětlitelný jev. Je potřeba ho podrobit důkladnému prozkoumáni, ale myslím, že již dnes je jasné, že pokud tomuto jevu přijdeme na kloub, může to způsobit revoluci v našem zdravotnictví.
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
TiskKomentáře
