Anotace? Pomoc!

Uff. Ano, všichni tady na Literu to známe. Ten slastný pocit, kdy ťukneme do klávesnice a uděláme poslední tečku za našim dílem. Ať už jsme právě dokončili báseň, úvahu, povídku nebo třeba další kapitolu našeho románu, vždycky nám to dokáže udělat radost. Nadýmáme se pýchou a užíváme si svoji soukromou chvilku slávy, ale... bohužel, jednou to přijít musí. Musíte přece dát světu vědět o svém počinu! Zajímá vás, jestli to, co jste s vynaložením veškerých sil sesmolili, připadá úžasné i někomu jinému než vám, nebo ne?
Nedá se svítit, holt musíte otevřít prohlížeč, najet na stránku s tmavomodrým pozadím a po přihlášení kliknout na oranžový nápis „Nové dílo“ a podstoupit náročnou trasu v podobě vyplňování všemožných zapeklitých políček. Ovšem když zabojujete a dostanete se až do cíle, odměnou vám mohou být nějaké ty tipy a povzbudivé komentáře (a nebo taky ne, jenže to už je zase jiná věc...).
Takže zaprvé: vyberte sekci. Pravděpodobně nejsnazší překážka ze všech. Tedy za předpokladu, že máte aspoň nějaké povědomí o tom, co jste uplynulých pár hodin či minut psali. Pokud ne, pak bych vám doporučila jedině snad urychlený přesun z Literu na psychiatrii. (Nebo za to může „pouze“ skleróza v pokročilém stadiu? Aha, nemůžete si vzpomenout.) Větší potíže nám však bude činit podsekce. (Neděste se, že takové políčko nevidíte, zapomněli jste nejdřív vybrat sekci...) Dobrá, dejme tomu, že jste napsali povídku. Je vtipná nebo ze života? Co když je ze života a je vtipná? Nebo je snad zamilovaná a přitom smutná? Co když je krvavá, hororová a zároveň sci-fi? Nedejbože ještě akční... Z historie a válečná? Hm, přeji vám pevné nervy při rozhodování.
Další obtížnou nástrahou je titulek. A nebo možná žádná nástraha není, jestliže jste si s ním už nalámali hlavu dost, než jste vůbec začali něco tvořit. Ale třeba se najednou objeví pochyby – je titulek vhodný? Je dostatečně výstižný? Zaujme?? Jenže co když vás momentálně nic originálního nenapadá? Já osobně zastávám názor, že dobrý nadpis je polovina úspěchu. Chcete, aby vám dal někdo vědět, co si o vaší tvorbě myslí? Žádný problém, ale nejdřív ho donuťte, aby si váš článek přečetl. Že to neumíte? Chyba! Dobrý autor nejenže se dobře čte, ale taky zvládne vymyslet dobrý titulek. Myslíte si, že když povídku nazvete „Židle“, lidé budou celí žhaví, aby honem honem klikli? Nazvěte ji radši „Mája spadla ze židle – a už se nezvedla“. Když už nic jiného, tak je aspoň bude zajímat, jak to s Májou dopadlo...
Jestli jste přece jen nešťastní z toho, jak špatní vymýšleči nadpisů jste, nezoufejte. Ještě nějaká naděje existuje – právě pro vás je anotace jako dělaná. Když už se vám to nepodařilo výše, tady můžete znovu zkusit štěstí a nalákat čtenáře. A nemusíte se omezovat na pár slov, dokonce máte k dispozici 155 znaků navíc!
Právě jsem se zmínila, že je pro vás anotace spásou – můžete si pískat. Pro spoustu dalších autorů je právě anotace tím nejtvrdším oříškem na cestě za vítězstvím... Buď neví, co napsat, protože to podstatné už vyjádřili nadpisem, nebo nechtějí prozrazovat nic k ději a chtějí ve čtenáři probudit zvědavost tajuplným mlčením, nebo zrovna jednoduše nemají co říct... a nebo toho mají na srdci tolik, že si zkrátka rvou vlasy, když ne a ne nacpat svoje sdělení do dvou set pětapadesáti znaků. (Mezi tyto jedince se kolikrát řadí i moje maličkost...)
No vážně, vždyť toho musíte tolik říct! Že byste rádi komentáře, tipy by taky potěšily, že přejete příjemný počtení, že doufáte, že se to bude líbit, že mají být čtenáři shovívaví, když je to vaše první báseň/povídka/fejeton, taky proč píšete právě o tomhle a tomhle, že se omlouváte za zpoždění a že děkujete za tipy, co už jste obdrželi (v případě, že tvoříte něco na pokračování), potom taky chcete přilákat čtenáře vzrušujícími dotazy na děj (např. Dozví se konečně krásná a spanilá xy, že jen pro ni bije xynovo srdce?? Čtěte!), ještě P.S. že mají váš humor brát s nadhledem a... a už z vás stéká pot po hektolitrech. Tohle všechno se vám přece nikdy do toho kratičkého okénka nemůže vejít! Začínáte zkracovat a zkracovat, přehodnocovat, které sdělení je důležitější... A ve výsledku je to vlastně stejně jedno, lidi totiž tyhle vaše žvásty vůbec nezajímají – popravdě, po přečtení nadpisu už se stejně dávno rozhodli, že tohle si teda fakt číst nebudou...
Mimochodem, během psaní tohohle fejetonu jsem několikrát přemýšlela, co nakonec dám do anotace. A víte co? Asi se mi to tam nevejde. Beze srandy.