Z Čech až do….. Aneb CENZURA především !!

Vždy jsem o svém dědovi prohlašoval, že je schopen při plánování cesty zabloudit i prstem na mapě. Jenže on si to nikdy k srdci moc nebral. Vlastně bych řekl, že tuto mou trefnou poznámku upřímně ignoroval. No, ale i tak jsem se nechal ukecat a jel jsem s nim a s babi na Slovensko na chalupu. V oparu opojení, že pojedu pohodlným vlakem do Blavy a odtud nás pak hodí strejda na chatu svou Hondou, jsem babičce do telefonu odkýval, že teda pojedu. Jenže chyba lávky.

Hned druhý den(den před odjezdem) mi bylo oznámeno, že se děda rozhodl, že tu cestu odřídí sám ve svém Fiatku model 126. To je taková ta děsivě řvoucí krabička chlazená vzduchem, chvějivě se řítící maximální rychlostí nepřesahující 90km/h z kopce. Při vyšší rychlosti by mohly unikající součástky poškodit okolo jedoucí vozidla. Navíc interiér auta je řešen pro 4 osoby menšího vzrůstu(já měřím 192cm) tak, aby se jim při jakékoli poloze sedu, sedělo nepohodlně. Tedy jsem zaťal zuby, prokletvši všechny zlomyslné existence, řídící tento svět a přikývl jsem, že teda jo. Cesta bude přece trvat jen 8 hodin, to nějak zvládnu…(cesta trvala hodin skoro 12, ale to trochu předbíhám…)
Na chalupě si vaříme sami, tedy když jsem přijel k dědovi před dům, „naložit se“, pokoušely se o mě mdloby. Fiateček, „Maluch“, jak jej nazývají všichni naši slovenští příbuzní, byl po střechu nacpaný nejrůznějšími chalupářskými potravinami. Řekl jsem si, že to nebudu řešit. Děda už mi kynul, že budu sedět v předu, vedle něj a že mi bude udělena funkce navigátora. Když jsem s dotazem, kam to můžu dát, pozvedl svou sportovní tašku, dědula nepatrně zbledl. Nakonec to ale vyřešil tak, že když se babina usadila dozadu, jednoduše ji mou batožinu hodil na klín. Pak jsem se dopředu naskládal já, kolena jsem měl pomalu u brady, a vyjeli jsme. Děda, kometovaje ostravský provoz, mi s významným pohledem podal kousek složeného papíru. Když jsem jej otevřel, uzřel jsem seznam asi 20 obcí, kterými, jak pravil dědeček s prozatimním klidem, musíme projet, jinak mě vydědí. Opatrně jsem se otázal, kde-že má mapu? A on na to, že mapu nepotřebujeme, prý tam nejede poprvé, takže na co mapu? Navíc máme seznam měst a toho se budeme držet, i kdyby neví co. Nyní jsem zbledl já a doufaje, že cesta bude probíhat přesně podle dědova plánu jsem pouze přikývl a dodal jsem velmi obezřetný úsměv.

Prvních 8 bodů našeho seznamu jsme projeli celkem poklidně. Mohu to však prohlásit pouze s hlubokou cenzurou na duši. Víte, můj děda je velmi vznětlivý cholerik, který pro pár neslušných slov nejde příliš daleko. Nejhorší na tom je, že on si to zaboha nechce přiznat. Takže, kdokoli kdo nás předjel byl hned CENZURA, každý kdo jel pomalu byl hned CENZURA a taky jsem potkali plno CENZURA, CENZURA, CENZURA, CENZURA a CENZURA. Být vrstevníky nedotčen, určitě by to ohrozilo mou mravní výchovu. Ale pozdě bycha honit.

No ale po těch osmi bodech přišlo hned několik šokových situací za sebou:
Šok č. 1: Nejmenší lidé
Kdesi v dáli za Hulínem jsme narazili na 2km dlouhou kolonu. Dělali novou cestu. Samo, že jsme nevěděli že je to 2 kilásky dlouhé, tedy jsme čekali. Děda mezitím pohledem pitval každý v protisměru projíždějící vůz a komentoval to svými míněními o silničářích. Po cca 12 minutách stání dědečkova nálada začínala pomalu nabíhat k erupci. Jen tak, pro zklidnění situace jsem prohodil v tip o nejmenších lidech. Znáte, ne? Jací jsou nejmenší lidé na světě? Silničáři! Napadnou 2mm sněhu a už je není vidět! „ to je fakt“ podotkl děda a jeho neurózní nálada malinko kulminovala. Asi ve stejné chvíli se auta před námi začala hýbat. CENZURA,CENZURA, vrrrummmm! Na 3. pokus auto zaškytalo a opět rozběsněně naskočilo. Poděkoval jsem svému andělu strážnému za záchranu. Ta trvala jen dočasně.

Šok č. 2: Oprava silnice v Uherském Hradišti.
Děda pohledem rozškubal babičku, mě a ministra dopravy.

Šok č. 3: Oprava silnice ve Veselí nad Moravou
Děda myšlenkami rozškubal prezidenta, Evropskou Unii a málem prokuchal pohledem i své autíčko, které nadávalo pomalu stejně jako dědeček.

Šok č. 4: Přes Kotěhulky to "nepude"!
Přijeli jsme do obce Petrov. Je zde hraniční přechod, přes který jsme měli přejít. Ledva jsme vjeli do obce, cesta zmizela. Před námi, kde kdysi existovala, se táhnul rozrytý a rozkopaný pruh mezi chodníky po obou stranách. „CENZURA, kde je ta cesta??“, ulevil si tázavým hlasem dědeček. Kde nic, tu nic. Nakonec jsme odchytli nějakého domorodce, který nám osvětlil situaci. Hraniční přechod zde vedoucí je už cca 3 týdny uzavřen z důvodu celkové rekonstrukce cesty na Slovensko a uzavřené to tu bude ještě nejméně další 2 týdny. Jen tak tak jsme přidrželi dědu, který se s pohledem střelené srny chápal po domorodci, aby ho roztrhl vejpůl za vše, co nás cestou potkalo. Ale udrželi jsme jej a po chvilce se uklidnil na tolik, že jsme mohli pokračovat v cestě. Když jsme odjížděli z Petrova, najít nějakou odbočku do Hodonína, kde je další přechod, na který nás odporučil domorodec, dědula pravil, že v těhle Kotěhulkach už ho nikdo nikdy neuvidí!

Šok č. 5: Dokolečka dokola
Děda doslova šílel. Jeho cesta, jeho život, jeho svět, vše se mu bortilo a hroutilo pod rukama. Vše spělo do záhuby. Nyní byl zcela odkázán na naši, mou a babiččinou navigaci, na což nás podrážděným rykem upozorňoval pokaždé, když jsme dlouho neminuli žádnou ceduli a on nás podezříval z toho, že jsme zabloudili. Nechtěl jsem mu připomínat, jak ráno zavrhl mapu s tím, že jej nic nemůže překvapit, ale docela mě hřálo, že jsem měl pravdu já a ne on. Znáte ten úžasně krásný pocit, kdy se ukáže, že vy jste měli pravdu a i ti nejpřesvědčenější to musí uznat? Tak přesně toho pocitu jsem si užíval. No ale abych neodbíhal. Nějak jsme se na to Slovensko dostali. Dostali jsme se na Slovensko až do Holiče. Dokonce v Holiči až na kruhový objezd. A tam začal kolotoč. Na rondlu totiž nebyl označen směr, na který jsme se měli dát. A dědovi ruplo v kouli a odmítal se z kruháče hnout, dokud mu neukážeme správnou cestu. Nakonec se mi ho podařilo přinutit, aby mi aspoň přibrzdil, abych vyskočil. Když jsem se dostal z auta, děda ve svém dravém kroužení dál pokračoval. S pohledem soustředěného, systematického krvežíznivce zběsile jezdil kolem dokola a nic mu nevadilo, že se kolemjdoucí zastavovali a úžasle sledovali, co za šílence to obsadil jejich kruhový objezd. S nakonec jsem s jednou ochotnou paní prohodil pár slov a ta mi stručně vysvětlovala cestu, nespouštěje z očí děsivě vrčící autíčko řízené člověkem s pohledem masového vraha. Nakonec jsem se cestu dozvěděl, nechal jsem dědu ještě párkrát výhružně zakroužit a zamával jsem na něj, aby mi zastavil.
Dál už to šlo jako po másle. Děda od svého pohledu neupustil, takže nám dali přednost všichni řidiči do jednoho. Za hodinu jsme dorazili na místo. Akorát před bránou chalupy maluch škytl a pro zbytek dne s tichým chrapotem skonal. Dědeček rovněž škytl, ale až potom, co na uklidněnou vybrakoval se sousedem jeho loňskou pálenku.

Dovolená se celkem povedla. Zpáteční cestu jsme přežili, babička se před cestou nazpět preventivně opila a usla, já to řešil pouze s MP3 v uších. Když jme dojeli zpět do Ovy, děda to shrnul se slovy, že jsme ti nejhorší spolujezdci na světě a že už s námi nikam nejede. Doslova řekl: CENZURA!