Vzděláním ke zblbnutí

Zajímalo by mě zda-li se dá učitel na základní škole nazývat povoláním. Někdy to spíše vypadá jako trest pro ty lidi co v minulém životě spáchali něco opravdu ošklivého. Když zrovna nevysvětlujete látku nebo nezadáváte písemku musíte uklidňovat rozjančenou třídu. Stačí jediný třídní šašek k tomu, aby celý výklad o husitských válkách ztratil svůj význam a bez povšimnutí prolétl hlavami mladých žáků. Můžeme se pak snad divit tomu, že někteří učitelé spáchají harakiri ukazovátkem nebo přišpendlí neposlušné žáky za uši na nástěnku? Nebo prostě... zblbnou.

Na základní škole jsem byl šťastný, když nám v šesté třídě začal dějepis. Opravdový dějepis! Války! Říše! První záchody! A také, že mi učivo lezlo do hlavy jako hladový červ. Paní učitelka dokázala látku velmi energicky a poutavě vykládat a obzvláště se vyžívala v Římské řísi. Ale ani to nestačilo k tomu, aby jí žáci poslouchali natolik, že by zcela ignorovali poznámky třídní „smetánky“ tzn. bandy užvaněných hochů, kterých nebyl přeci nějaký dějepis hoden. Jednoho dne nám zrovna vykládala o tom jak vlastně vznikla mocná a slavná Římská říše. I já jsem se nad jejím zápalem zarazil. Divoce gestikulovala rukama a mluvila velmi hlasitě „Tento mocný vládce postavil obrovskou nepřemožitelnou armádu! A začal obsazovat okolní malé státy.“
„Ty vole! Tak voproti týhle babě byl Hitler hovno z cukru!“ ozvalo se odněkud ze třídy. Dotyčný měl tu smůlu, že se zrovna paní učitelka podívala jeho směrem „Žákovskou!“ zazněla ona známá kletba, kterou byl uřknut nepochybně každý z nás alespoň jednou. „Tak teď sis pěkně nasral Honzo! Doma ti to ještě vomatlaj kolem huby!“ ozval se jeden z kamarádů uřknutého. Paní učitelka vyškubla žákovskou z ruky prvního hříšníka a okamžitě vyrazila k druhému „A od tebe chci taky žákovskou Pepo!“ vykřikla a plácla na jeho lavici Honzovou ŽK. „Já ji nemám!“ reagoval Pepík touto známou a ohranou obrannou větou žáků, která však byla tentokrát pravdivá. „Nelži mi!“ vykřikla znovu teď již rozzuřená paní učitelka. Popadla jeho tašku a její obsah vysypala na lavici. Zatímco se třída začala smát Pepa zamračeně sledoval jak se mu prohrabuje sešity a shnilou svačinou z minulého týdne. „Ahá!“ vykřikla a vítězoslavně zvedla nad hlavu Honzovu žákovskou knížku a na ruce jí visel kousek zahnědlého salátu „Tak tys mi lhal neřáde!“ „Nelhal! Ta neni moje!“ „Jaktože není tvoje? Vždyť jsem ji našla mezi tvýma věcma!“ „No to teda nenašla! To je žákajda Honzy!“ „Cože?“ zarazila se „A můžeš mi laskavě vysvětlit jak se dostala Honzova žákovská knížka k tobě do tašky?“ „Já ji v tašce nikdy neměl!“ „Zase lžeš?“ „Ježišityvole dyť ste ji sem sama donesla!“ „Nejsem přece blbá! Za tohle dostaneš další poznámku!“ „Ale proč do prdele?“ „Nebuď drzej! A ticho už!“ ukončila debatu a vyrazila i s žákovskou knížkou ke katedře. Sedla si a nahlas četla co píše „Vyrušuje při hodině! Je drzý! Říká mi Ježišityvole! Lže!“ třída se už nesmála. Všichni se tvářili zmateně. Nejvíc zmateně se tvářili Pepa a Honza. „Paní učitelko?“ vzpamatoval se Honza „To je moje žákovská knížka.“ paní učitelka se na chvíli zarazila a pak zavrtěla hlavou „Ale to já přece vim a už nevyrušuj Pepo!“ „Já sem Honza!“ „To má být zase nějaký žert?“ „Ne to nejni žádnej žert! Píšete ty kraviny do mojí žákajdy!“ paní učitelce zablesklo v očích a do žákovské knížky dopsala „Osočuje mě, že píši kraviny!“ pak vstala a hodila Honzovi jeho žákovskou se slovy „Až si tohle doma přečtou tak ti snad rovnou nafackujou Petře.“

Bylo to jakoby se najednou ulomilo nějaké ozubené kolečko v předtím jinak dobře a spolehlivě běžícím stroji. Podle toho co jsem slyšel bylo za ten samý den a zbytek týdne zaznamenáno několik podobných incidentů a to se prý nelíbilo ředitelce školy. Faktem zůstává, že po zbytek měsíce jsme měli dějepis věčně suplovaný dokud nenastoupila nová paní učitelka.