Oou oou oou… A den je zase v háji!

Pamatuji si na časy, kdy začínala slavná éra icq. A kdo by si nepamatoval? Nemáš icq? Jsi totálně out. Jakmile jsem pochopila, oč se jedná, běžela jsem rychle ze školy rovnou k počítači a stáhla si tu nezbytnou součást života. A už to jelo.
Odpoledne strávená v zavřeném pokojíku s očima vylepenýma na monitoru, v podstatě v přítomnosti všech svých přátel. Není to nádhera? Ani nemusím nikam chodit a můžu být se všema najednou, s každým řešit něco jiného, sem tam si tajně přeposílat, co ten řekl o tom a neustále aktualizovat své stavy prostřednictvím status manager.
Nemohla jsem se věnovat ničemu jinému, jelikož témata probíraná na icq byla pokaždé velice důležitá a musela se nutně a neodkladně řešit. Kdo, s kým, kde, proč, jak… Šak víme… Zkrátka na nic jiného nebyl čas, což se dá samozřejmě při závažnosti těchto diskusí pochopit.
Bohužel, netrvalo dlouho a setkala jsem se i se stinnými stránkami icq. Stačilo už jen to, když jsem se přihlásila a hned nato se desetkrát najednou ozvalo: Oou. To jsem pokládala za velký problém. Odepsala jsem jednomu a od druhého přišla zpráva, proč neodepisuju a co že mi to tak dlouho trvá. A v záchvatu psavosti jsem docela často odeslala zprávu špatnému adresátovi, což byl ještě větší problém.
Po týdnu se zdálo, že mé icq praskne kvůli nadměrnému přebytku kontaktů. Dvě třetiny z nich jsem ani neznala. No není divu. Hezká část pocházela z ciziny, nejčastěji z arabských zemí. Tito Arabové a podobná individua byli nejaktivnější nápadníci, někdy až moc aktivní, málem chtěli provozovat sex po internetu. Musela jsem je vymazat.
Stupeň mých sympatií k icq rapidně klesal. Začala jsem uvažovat jako rozumná dívka a povolila si maximálně půl hodiny denně strávené na virtuálním meetingu se spolužáky a ,,ctiteli“. Ale napsala jedna kamarádka, druhá kamarádka a ani jsem si nevšimla, jak ten čas letí. Tři hodiny v háji. Tedy, nee že bych někdy byla na icq závislá, jenže nemohla jsem přece své kamarádky jen tak odbýt.
Takhle by to ale dál nešlo. Ale zrušit icq by byla blbost, přece nemůžu být out a sto let za opicemi! Jakmile jsem se přihlásila a tušila, že přítomní jedinci by se o můj odpolední program spolehlivě postarali, než stačili napsat, radši jsem ten požírač času vypla. To mi vydrželo dodnes. Možná jsem trochu sobecká a dost zaostalá, ale přece, dneska je už i icq maximálně tak pro důchodce! Ti pokrokoví dají totiž raději přednost něčemu mnohem víc vzrušujícímu a zábavnějšímu. Od čeho máme facebook?
Dovětek: Poslední věta je již minulostí, strávila jsem pobyt v protifacebookové léčebně a už je vše OK.