Naše škola

Na našem ústavu se dle mého názoru vyskytuje více lidí hladovějících po chemických omylech typu Snickers, než po vědění.
Jdu po chodbě, a když mám štěstí a nezakopnu o hlouček chichotajících se puberťáků či mi uši neutrhne nečekané zapištění pronásledované primánky, uklouznu tu na lupínku, tu na slupce, nedejbože na zapomenutém listu salátu z majonézové bagety. Klid na učení v této budově nenajdu ani ve třídách, kde koncentrace povalujících se odpadků přímo úměrně roste s počtem studentů, ani na záchodech, kam se stahuje většina introvertních hladovců.
O možnosti vydat se až do jámy lvové, tedy do největší tmy pod svícnem, raději vůbec neuvažuji. Obsluha si mě plete se členem učitelského sboru, což nevím zda mám brát jako urážku nebo kompliment, takže si do bufetu chodím pouze rozměňovat větší peněžní částky.
Jediným útočištěm mi tedy zůstává školní knihovna, která je nejen oázou klidu, ale také se pyšní zákazem konzumace jakékoli pochutiny v jejích prostorách.