,,Hello, Kitty!''

Jste plyšákofilové? Máte postel plnou plyšáků na úkor vlastního prostoru? Obcházíte hračkářství a slintáte nad těmi úžasnými stvořeními, nebo házíte vražedné pohledy na batole trhající uši naprosto luxusní plyšové kočce? Má každý váš plyšák jméno?
Jsem poněkud vyšší postavy, takže si nemůžu dovolit zaplyšákovat celou postel. Mám jich tam pouze dvanáct a můžu vám říct, že bych je nevyměnila za sebelepší polštář. Copak polštář má měkké tlapky, naducané bříško a jemný pokryv? Usmívá se na vás ráno, když prší?
Lídrem mé postelové grupy je Habakuk. Zvířátko neurčitého druhu, s dlouhým ocasem, ušima a růžky a úsměvem hodným Kevina ze Sám doma. Habakuk je cestovatel, jezdí se mnou všude, kde přespávám a nejednou jsem ho už nacpala do spacáku uplakaným holčičkám na táboře.
Podle čeho dáváte plyšákům jména? Přiznám se, že kromě mé nejlepší kamarádky, pojmenovávající podle celebrit, neznám nikoho s touto úchylkou. A přitom právě tohle mě na plyšácích nejvíc baví. Habakuk se svým jménem trochu ulétl, oproti Valentinovi (V. Rossi z MotoGP), Heikkimu (H. Kovalainen z F1) a Dajáně Satrlandové (Pobřežní hlídka) se jeho jména zdá příliš obyčejné. Nikdy bych však nepojmenovala plyšáka podle přítele. Co až se rozejdeme, to ho mám přejmenovat?
A všimli jste si, že plešáci podléhají módě? Když mi bylo kolem čtyř, japonská vlna přinesla mončičáky. Mrňavé, barevné s gumovými obličeji a pískavém bříškem. Plyšoví medvídci mě nikdy nijak neinteresovali, ale i ti musejí být šik, od různých barev, přes náspisy I love you na břiše, až po kalhoty a mikiny s kapucí.
A konečně se dostávám k Hello Kitty a Didlině. Tyhle dvě nádherné postavičky se k nám dostaly teprve nedávno a získaly si srdce především holčiček. Až lituji, že jsem příliš stará na to, nosit aktovku s Kitty, což mi však nezabraňuje nosit její náušnice.
A Didlina? Myší slečna s botaskami a širokýma ušima je na vyšším levelu, má totiž svého prince, který se jmenuje Didlin. Pár takových Didlin se mi poštěstilo najít v hračkářství jednoho obchodního centra, při pohledu na cenovku se mi však protočily panenky a když jsem objevila Didlinino větší, půlmetrové vydání za dva a půl, chtělo se mi vztekat.
Za týden mě babička tajuplně lákala ke skříni. Jaké bylo moje překvapení, když vytáhla Didlinu! Samozřejmě jsem využila všechny páky k přesvědčení, že dvouletá sestřenka neocení kouzlo tohoto plyšáka a u mě mu bude mnohem lépe. A tak se ke mně v červenci přistěhuje, k svátku.
Jediné, co mi dělá starost je, co s nimi, až se přestěhuju já. Nedělám si iluze, že by můj pan Božský byl nadšen z plyšáků zabírajících půlku postele. To se bude muset ještě dořešit…