Ghost Busters naruby

Čtrnáctidenní rutina v podobě každoroční dovolené u příbuzných na Slovensku mi pokaždé obohatí život nepřeberným množstvím traumatických zážitků, díky kterým jsem rok co rok o krok blíž k Bohnicím, až mě samotnou zaráží míra ochoty, s níž tuto proceduru vždy absolvuju.
Mezi nejčerstvější šoking události ze zahraničí bezpochyby patří hned po oné střelbě z třetího sedmý včerejší noční rodeo. Razím heslo, že co se stane u našich slovenských sousedů, se mi jinde stát prostě nemůže, ale teprve včera mě napadlo, že právě tady, na východním Slovensku, jednou najdu i svou smrt.
Deset minut před půlnocí. Na TV Paprika právě Nigella vaří narychlo, ale poslední recept je vyloženě nezajímavý, tudíž se sestřenicí vypínáme televizi v obýváku, který nám v nočních hodinách slouží jako noclehárna. Od loňského srpna, kdy si přes mé předloktí krátil cestu arachnid úctyhodných rozměrů a exotického vzevzření, který měl do klasického křižáka tak daleko jako do Las Vegas, striktně odmítám spát v jakékoli místnosti na patře, tudíž se sestřenkou bereme zavděk obývákem. To jen na okraj.
Ne nadarmo bývá půlnoc nazývána hodinou duchů, což nám včera bylo dopřáno zažít na vlastní kůži hned poté, co jsme červeným tlačítkem na ovladači umlčely Nigellu. Sotva jsem zavrtala svou ochmýřenou hlavu do polštáře a spojila horní i dolní víčka v celek, ozvala se z kuchyně, která od obýváku není oddělena dveřmi, rána a Black Eyed Peas. Fakt! Hlavou mi prolítlo, že si zas některý chytrák na noc zapomněl mobil v kuchyni, což zřejmě napadlo i sestřenici, která vystartovala k vypínači v kuchyni rychlostí Schumachera. O vteřinu později mě z kuchyně její nejistý hlas šokoval sdělením, že nekráčí o mobil, nýbrž že se samo zapnulo rádio. S těžkým srdcem jsem opustila provizorní gaučové lože a vydala se za ní zjistit příčinu. Při pohledu na rádio, jež evidentně pamatuje všech dvaačtyřicet atentátů na Hitlera, jsem polkla otázku, zda nemohlo být třeba naprogramováno na určitou hodinu, když mě sestřenka upozornila, že je přesně půlnoc a krom toho je rádio vytažené ze zásuvky. Vsadila bych se, že v ten moment se nám oběma vybavila situace ze soboty, kdy jsme večeřely a lampa nad kuchyňským stolem začala ve vzduchu opisovat kruhy a blikat. Rozhodly jsme se rádiový zážitek taktně přejít a jít spát. Sotva jsem padla na gauč, zapraskaly v kuchyni prkna na podlaze a zarachotily skleničky v odkapávači. Beze slova, zato v pořádném zmatku jsme se sestřenicí odstartovaly závod po schodech do patra. S přikrývkami omotanými okolo ramen a pasu a s poštářemi v náručí jsme klopýtaly na poschodí, kde jsme si ustlaly na staré pohovce. Namítla jsem, že tam jsou určitě pavouci formátu A5, načež mě sestřenka zpražila, že lepší pavouci než bůhvíco v kuchyni. No to dost pochybuju!
V dusném vedru - nahoře je o dost větší horko, než v přízemí - jsem se převalovala asi do půl druhé a přemítala o pavoucích, kteří určitě číhali za pohovkou a čekali až usnu. Ve třičtvrtě na dvě jsem do bratránkova drmolení ze spánku, jež se ozývalo z chlapeckého pokoje, oznámila Veronice, že jdu dolů, ať už tam straší nebo ne, a jak se dalo čekat, do pěti minut přihasila za mnou. Pod dekou přitaženou až k bradě jsem se škvařila ve vlastní šťávě a snažila se usnout. Když už jsem začínala mít dojem, že tohle spací tílko a kalhotky už ze sebe v životě neodlepím, mohla jsem se na nějaké duchy vykašlat a v rámci zachování své pokožky bez potniček jsem se nakonec odkopala. Zkusí na mě šáhnout! Pevně jsem semkla víčka a vší silou si z hlavy vyháněla myšlenky na Paranormal activity. Jakmile jsem oči znovu otevřela, drásalo mi uši vyzvánění kostelního zvonu a na budíku svítily číslice osm nula nula. Jak jsem mohla v takových hitchcockovských podmínkách usnout teda nechápu!

Ne že bych snad byla fandou do nadpřirozených jevů, co po nocích haraší v kuchyni, ale myslím, že odpoledne zaběhnu naproti za farářem, jestli náhodou doma nemá svěcenou vodu navíc...