Stodvacet, hoši, stodvacet!

Ačkoli jsem se mezi matčinými prostesty a naléháním ze strany pana otce cítila poněkud rozpolcená, byly to právě tátovy geny, jež ve mě vítězně pozvedly pěsti vzhůru, zařvaly "go, Mondy, go!" a já se zapsala do autoškoly dříve, než si máma stihla zděšením přiložit studený obklad na čelo.
Tatík nad mým životním rozhodnutím nadskakoval radostí metr dvacet do luftu, rozplýval se, že jeho dcera bude mít řidičák, a jeho šoférskému egu, které mu umožňuje poklidně brázdit silnice i dálnice třeba se zavázanýma očima, zřejmě ušlo, že jeho jediná dcera je schopna způsobit dopravní nehodu s následky podobnými japonskému zemětření i na tříkolce.
Ještě než jsem se vůbec vyskytla na první hodině teoretické výuky, prošla jsem si mnohými život znepříjemňujícími peripetiemi, které jsem vzhledem ke své povaze a vrtkavému štěstí očekávala. Počínaje lékařskou prohlídkou, kde jsem z obav z vyššího poplatku za slepotu předstírala jestřábí zrak a suverénně odříkala své naučené VPOZ, načež mě doktor s diskrétním zakašláním upozornil, že ukazoval na tabuli s obrázky a ještě mi natočil hlavu správným směrem, přes hurónský záchvat smíchu jinak sucharského třídního, který si neodpustil hemzy o dětských sedačkách a golfových vozících, a konče samotnou úvodní hodinou, kde jsem ke svému překvapení natrefila na osoby ne zcela mě příjemné a mít brýle, nejspíš by se mi šokem samy vyformovaly do tvaru koloběžky.
Překážka číslo jedna - nic není takové, jak se zdá. Křižovatky na papíře možná působí jako brnkačka, když na ně pět minut zíráte jak krevní destička na injekci, vypočítáte všechny možné pravděpodobnosti a po deseti minutách složitého myslícího procesu dojdete ke správnému řešení situace, ovšem přímo na místě, čili v provozu, se celá věc jeví úplně jinak, a potřebovala bych mnohem více než jedno slepé a jedno vidící oko na to, abych stihla nakukovat do všech tří zrcátek, před sebe, pod sebe a na semafor.
První dvouhodinovka jízdy mě nechávala ledově klidnou, jelikož z vyprávění mých služebně starších kolegů řidičů mi bylo známo, že hodinu zabije průzkum motoru a přilehlých bedýnek s olejem a kapalinami, další půlhodinka je věnována pákám a čudlíkům a svítícím obrázkům v oblasti volantu, a posledních třicet minut si člověk zkusí nastartovat auto na liduprázdném parkovišti. Kámen úrazu nastal v okamžiku umístění mé osoby za volant Škody Fabie, která vedle mých zanedbatelných rozměrů působí bezmála jako bitevní tank. Za řehotu rozložitého učitele, jež bezpochyby každý den posvačí tuny vtipné kaše, bylo moje sedadlo přisunuto do bezprostřední blízkosti volantu, abych dosáhla na pedály, vypumpováno na maximum a i přesto potřebuju polštář pod sedací partie. Můj učitel při pohledu zvenčí s cukajícími koutky úst poznamenal, že bychom dozadu mohli umístit kupříkladu hrocha, s přehledem. Vrcholem celé akce byla černá kočka přeběhnuvší mi natěsno před autem.
Druhá dvouhodinovka jízdy, tentokrát v běžném provozu, se konala dnes o půl páte odpoledne, což jsem kvitovala s nelibostí, jelikož jak víme, je dnes podle kalendáře středa, kterou z duše nenávidím a ona mě taktéž. Sotva jsem zahnala myšlenku na Nezvratný osud 2, u nohou mi měkce přibrzdila Škoda Fabia, vystoupil chlapec a galantně mi přidržel dveře auta. Tak rychle, jako se mi zalíbil, se mi přestával zamlouvat v okamžiku, kdy vybuchnul smíchy, když mi při přitáhnutí blíže k volantu zůstal v ruce kus plastu z palubní desky. Hodila jsem očkem po učiteli, očividně rozervaném mezi touhou mi zmíněný kus inventáře Fabie narvat do chřtánu a záchvatem smíchu, který nakonec zvítězil a o pár vteřin později se oba mí spolucestovatelé plácali do kolen. Jak malí Jardové.
Nadešel čas odvézt vykuka ze zadního sedadla na jím určené místo, což obvykle bývá domů. Ne však nyní. Když si kluk poručil vyhodit u kolejí, začula jsem další překážku mé řidičské kariéry. U kolejí už zevlilo pár kluků, kteří spatřivši mě spustili kanonádu fórků o autu na dálkové řízení a vozidlu bez řidiče. Na dotaz, jestli jim mám jednu natáhnout, mě kluk uklidnil, že jsou to jeho kamarádi a ujistil mě, že se postará, aby se mi nesmáli. Ne že bych mu nevěřila, nicméně sotva za sebou zabouchl dveře, šlápla jsem pro sichr na plyn a za tichého pochichtávání učitele vysmahla z inkriminovaného místa pryč.
V obavách z nově předělaného rondlu jsem už už zavřela oči, načež mě napadlo, že vnitřní strana víček by v tomto případě mohla být to poslední, co uvidím, přemohla jsem se a rondl přefičela spíše intuitivně, než abych opravdu věděla, do kterého pruhu se zařadit a komu dát přednost. Jelikož jsem na učitelově čele nezaznamenala žádné krůpěje potu, ani mi nevytrhnul volant z rukou, usoudila jsem, že tohle mi projednou vyšlo. Na šenovském rondlu jsem k pobavení toho vedle mě, jenž si u mě nezaslouží nálepku učitel, nýbrž komediant, striktně odmítla odpočit doprava na krchov, neboť mi to připadalo příznačné, tudíž jsem se řadit nenaučila před hřbitovní bránou, ale po cestě do vedlejší obce. Pravidlo druhé - ani při řazení v žádném případě nespouštějte oči z cesty a především ruce z volantu. Hlouček občanů každý měsíc pobírajících důchod, na zastávce polekaně nadskočil, když jsem prudce trhla volantem na stranu, abych vyrovnala. Při pohledu do zpětného zrcátka mi blesklo hlavou, kolik si jich asi vzpomnělo na Olgu Hepnarovou a masakr v třiasedmdesátém na štrosmajeráku.
Až na zanedbatelnou epizodku s autem sjíždějícím pozadu z kopce se mi na začátečníka a hlavně na mě kupodivu vedlo velice dobře, tudíž jsem se zcela chybně nadmula pýchou, což jistě zadělalo na další průser.
Při zatáčení do obytné zóny jsem zcela neuváženě brejlila jinam než na cestu před sebe a auto se mi nedopatřením dostalo téměř do protisměru.
"Plný!" probral se náhle učitel. Plný? Co plný? Plyn?... Svůj omyl jsem si uvědomila teprve ve chvíli, kdy jsem dupla na plynový pedál, ještě ke všemu úplně neštastně těsně před zpomalovacím prahem (ta ironie!) a Fabie vyskočila do luftu skoro jako v Kobře 11. Vychutnat si okamžik hodný Simira Gerchána mi nebylo dopřáno, jelikož ačkoli tato perná chvilka trvala sotva vteřinu, mihnul se mi před očima nejen celý život, ale rovněž scénář vlastní smrti a to, jak už nikdy neuvidím toho, do něž jsem se nedávno zamilovala a kupodivu je to jiná osoba, než v předchozích třech letech, cha. Po srovnání auta do správného směru a všech jeho pneumatik do normální polohy si učitel setřel pot z čela a jal se mi ujasňovat pojmy.
"Plný volant, ne plyn!" zakvílel. Tak snad řeknu, ne? Kdo to kdy slyšel, plný volant...
Jakmile mě vylodil před domem, měla jsem dojem, že si docela oddechl. Každopádně, když jsem si chtěla domluvit další jízdu, zadrmolil, že mám zavolat instruktorce a domluvit se s ní, a přisolil plyn jen se po něm zaprášilo.
Přesto - žádný učený z nebe nespadl, že ano?