Grafomanicky o: Praxi

Že výkon odborné praxe, kterou jakožto studentka čtvrtého ročníku podstoupím už potřetí a dle mého mínění zcela zbytečně jako blondýna na IQ testu národa, bude kapitola sama o sobě, jsem mohla tušit hned od vytištění písemné dohody, vždyť v tomto směru nejsem žádný nováček, nicméně to, že už při samotné provizorní oblídce mého nového třítýdenního působiště se mě zmocnily emoce ne nepodobné těm, které mě znenadání přepadají při sledování hororů, mě donutilo zasednout k notebooku a spustit stránky Literu bezprostředně po zabouchnutí domovních dvěří, aniž bych napřed hygienicky seznámila ruce s vodou a mýdlem, a dokonce mě návštěva nejmenované advokátní kanceláře rozhodila natolik, že mě vůbec netankuje, že souvětí o přibližně šestnácti sedmnácti řádcích začíná přesahovat zdvořilostní spisovatelskou hranici, rovněž že věta nemá začínat slůvkem "že".
Především budu trpět vlastní blbostí, neboť jako člověk znající svého otce bezmála devatenáct let bych měla přibližně polovinu uváděného počtu let vědět, že si od něj v žádném případě nesmím nechat vnutit žádné pracovní místo. Bohužel mě toto moudro napadlo až v okamžiku, kdy mě můj otec za volantem a jeho spolupachatelka mého splození na sedadle smrti vzali na "malý výlet" do Ostravy, abych se podívala, kde v pondělí nastoupím. Je to přece kousíček od Masarykáče.
Leda hovno, zlatá rybko! Po půlohodině ostré chůze jsem konečně s rodiči v závěsu za mnou dorazila na místo činu, zpocená jak bravek, a i se svou těžce vydobytou čtyřkou z matiky si snadno spočítám, že přihlédnuvší k hodince a půl na ranní hygienu a snídani, hodince a půl dojíždění dvěma autobusy plus finální půlhodinový maraton, budu nucena vstávat snad ve čtyři, abych o půl osmé byla v práci. Ne že by mi ranní vstávání činilo nějaké větší obtíže, nicméně byla-li jsem doposud vytažena nepříznivými událostmi z lůžka před pátou, nemusela jsem se kodrcat tisícem dopravních prostředků a navrch absolvovat trasu hodnou prvomájovému běhu, nýbrž jsem pouze dopravila své lenorou prolezlé tělo na zastávku vzdálenou deset minut, nalodila se postupně do dvou autobusů a za necelých pětačtyřicet minut jsem hnípala ve škole. Taktéž proti dlouhým štrekám nic nemám, co jsem se nahodila při romatických procházkách, obzvlášť v poslední době, nebo když sečtu nachozené kilometry při tlachání s tou nebo tou kamarádkou... ale klusat před půlku Ostravy načas, abych o půl osmé zadýchaně chrčela svoje celé jméno a účel návštěvy do zvonku ve vilové čtvrti jako vystřižené z přebalu DVD filmu Ptáci, to fakt není nic pro fajnovou Móňu.
Abych aspoň na chvíli přerušila vodopád stížností, musím advokátnímu doupěti přiznat jedno malé bezvýznamné plus, čímž je lokalita, kde se nachází. Zmiňovala jsem vilku jak z Hitchcocka a ta v celé čtvrti zdaleka není jediná. Listopadové víření spadaného oděvu stromů, sonet vichru mezi holými větvičkami, pocit, že kousek odtamtud protéká studená řeka a ocelový plášť nad střechami oprýskaných domů dodávají celému okolí punc jakési tajemnosti a hororovosti. Nebetyčná škoda zívat v takovém prostředí nad suchopárnými paragafy, a pokud budu mít takové štígro, myšleno pochopitelně ironicky, jako v posledních dvou letech, přidělí mi vedení kumbál s výhledem do zahrady, když ta hororová sekce Ostravy je přesně na opačnou stranu. Toť klad celé praxe. Když jsem se zamýšlela, jak to proboha budu časově zvládat, když po propuštění v 15:30 pofičím dalších třicet minut na autobus, který pochopitelně ujede a další jede bůhví kdy, připočteno čekání na místňák v Havířově, nevím nevím, kam v diáři proboha nacpu jízdy a teoretickou výuku autoškoly, učení do autoškoly a cca tisícovku úkolů do práva, které nám byly nelidsky naloženy počas praxe. Kdy se budu věnovat Jakoubkovi a taky přátelům, je ve hvězdách, a abych si mohla dovolit pořádně se vyspat, nedejbože najíst, musel by den mít dvakrát tolik hodin, než je zvykem.
Budu-li mít kapku štěstí, nepřepadne mě po cestě žádný psychopat, skrývající se ve stínu branky a nevyklovou mi oči havrani, kterých se na uvedeném místě vyskytuje víc, než v celém regionu.

Kdyby se mi tam v pondělí chtělo tak, jak se mi nechce...