Sport? To je sprosté slovo?

Nad školními osnovami by se s dovolením dalo milostivě přimhouřit očko, nicméně hned vedle tří hodin matematiky týdně (teda pardon, ale až doteď nám stačily dvě) bych jako na zcela nadblbečný předmět ukázala prstem na tělocvik. Směšně pohyby nikdy nebyly mou doménou, ačkoli uznávám, že při řeči rozhazuju rukama jako partyzán šlápnuvší na minu, tudíž jsem počínaje první třídou zaškatulkovala hodiny tělesné výchovy jako skutečnost znepříjemňující člověku jinak spokojený život.
Už v raném věku jsem se projevila jako sportovní dřevo, a to doslova, protože jsem byla a jsem tuhá a prkenná a při bližším ohledání byste možná našli i suky, a historka o tom, kterak jsem si při vybíjené zakryla oči a zařvala, když na mě letěl míč, zavdala vzniku fámám, že hodnota mého IQ pravděpodobně nepřesáhne výšku pokojové teploty. Nutno však podotknout, že umím docela rychle běhat navzdory tomu, jak krátké mám v souladu se svou výškou nohy, a to, že se pak nemůžu zastavit, už má na svědomí setrvačnost.
Gymnastika je pak záležitost příjemná stejně jako trhání zubů kovářskými kleštěmi bez umrtvení. Obzvlášť při pokusu o kotrmelec si intenzivně uvědomuju, jak moc mám svůj vaz ráda a jak silně jsem k němu za těch bezmála devatenáct let přilnula a nerada bych, abych mu nešetrným zacházením za asistence kruté tělocvikářky třeba jen zkřivila obratel. Kotrmelců pozadu, mostů a stojek se ze zásady neúčastním vůbec. Chytráky, kteří předpokládají, že člověk o rozměru metr a půl a váze necelých čtyřicet kilo je automaticky z gumového materiálu, by měli napichovat na držadlo švihadla a vystavovat na pozemcích školy se souhlasem ředitele.
Pokud se teď někdo vzadu hlásí, že přece musím sportovat aspoň pasivně, vždyť sport je samozřejmou součástí života, tak říkám ne. Co se týče pasivního sportování, jedinou výjimku uděluji pouze nejen mnou zbožňovanému hokeji, kterého jsem se v čase mistrovství vlastně zúčastňovala tak trochu i aktivně - sázení je přece vyvíjená aktivita, ne? Na místním zimním stadionu jsem kdysi taky bývala pečená vařená (tak trochu i kvůli tamějším hot dogům, neměly chybu), ale s bývalým přítelem jsme se rozešli a současného tam nedostanu.

Ovšem najdou se i hodiny tělocviku, které miluju. Patří mezi ně ty, před nimiž se v lavici otočím na spolužačku Moniku, beze slova si vyměníme všeříkající pohled a hned o přestávce vyměníme tašky s tělocvikem za peněženky. Jakožto poctivé čtenářky Domácího lékaře se z hodiny omluvíme s nějakou neokoukanou výmluvou, potom z tělocvičny nenápadně vysublimujeme do bufetu, kde obsah peněženek vyměníme za pizza rohlíky, po cestě ještě nakrmíme automat na kávu desetikačkou a za odměnu vyfasujeme kelímek horkého Laté. S tímto arzenálem se uchýlíme do jídelny, která je v zimě snad jedinou pořádně vytápěnou místností na škole, zády se opřeme o topení a shodneme se na tom, že tělocvik je vlastně docela fajn.