Krok sun krok!

Začínám se přiklánět k všeobecnému názoru na mnou osobu, jehož význam svým způsobem vyvrací mou doměnku, že můj úděl je tkaný v tmavých barvách a že jsem v podstatě nevinná bytost řízením osudu vláčená stokami smůly, a naopak potvrzuje holou pravdu a to takovou, že do oněch stok smůly se po hlavě vrhám s nadšením, aniž bych napřed domyslela následky. Vlastně, aniž bych napřed jakkoli zahájila mozkovou činnost.
Podle stejného scénáře probíhala fáze před mým naivním kývnutím na přihlášení do tanečního kurzu pro střední školy, během níž jsem svým kamarádkám s opovržením vysvětlovala, že taneční jsou pro člověka mého druhu společenská sebevražda, a když se pak dostavil můj tehdejší boyfriend a nynější kamarád a požádal mě, abych mu v následujících třech měsících sekundovala jako jeho taneční partnerka, do hodiny jsem měla přihlášku vyplněnou a podepsanou. Důvod? Mladá, blbá, zamilovaná. Jestli na mém spontánním rozhodnutí nesl vinu fakt, že bych tehdá kvůli zeleným očím skákala z mostu na čtyřproudovku, a nebo mě zlákala představa, že budu v kusu žluté společenské látky se zlatými flitry tak hezká, že se budu před zrcadlem ptát "kdo jsi?", už po dvou letech nevím. Nicméně zůstanu-li věrná své povaze a srovnám taneční s jiným zážitkem, jehož míra traumatičnosti by byla adekvátní k míře traumatičnosti natřásání na parketu, a tímto zážitkem se v poslední době jeví být turisťák, neváhala bych dlouho, kdyby mi někdo položil otázku, do čeho už bych znovu nešla. Turisťák byl zlo... ale člověk se na něm aspoň obešel bez existence bot na podpatku.

Hned první lekce mě utvrdila v přesvědčení, že tímto dne počínaje, přes každé nadcházející pondělí a šluskolonou konče budu po večerech s železnou pravidelností bít hlavou o zeď, a jestli se někdo zeptá proč, vlastnoručně mu předvedu názornou ukázku plastické operace nosu a ani k tomu nebudu potřebovat skalpel. Po cestě do auta jsem třikrát měla štěstí a to, co mohlo být škaredě vymknutý kotník s následky až do smrti, jenom chvíli bolelo. Když jsem pak zaparkovala své tělo ve výše popisovaném oděvu na zadní sedadlo dědova favorita, ramínko šatů mi málem vystřelilo oko. Je jistě bezpředmětné dodávat, že boty ihned po návratu domů byly odsouzeny k doživotnímu domácímu vězení na území jejich trvalého pobytu (ve skříni) a byly nahrazeny křuskami méně nebezpečnými, které mimochodem zítra provětrám na stužkováku. Ale to bych předbíhala.
Jestliže jsem předpokládala, že jakmile se veškerá tancechtivá mládež nasouká do sálu kulturáku, taneční mistr se prostě stručně představí, ukáže pár jednoduchých tanečních figur a tradá, zábava může začít a za dvě hodiny padla, jako teoretik jsem selhala na celé čáře. A bolelo to. Mé představy od skutečnosti dosahovaly stejné vzdálenosti jako z Argentiny do Dubaje a zřejmě to byly následující okamžiky, které mě na dva roky umlčely.
Předně tedy vůbec nehrozilo, že bych se v tom mumraji pro mě cizích studentů obchodní akademie bezpečně držela ve stínu šosů saka mého partnera a s tichou modlitbičkou na rtech (ať už to skončí!) vyčkala pokynů tanečního mistra, za jehož drobnou postavou se vynořila ještě drobnější tělesná schránka jeho manželky a "pravé ruky" v jedné osobě, jelikož jako bod jedna písmeno á následovalo dělení na pestíky a blizny, tedy podle pohlaví. Dámy způsobně usedly s nohou přes nohu na židličky umístěné v jedné části sálu a kluci se sesunuli do sedu hned naproti nás. Kromě toho, že mi celý výjev evokoval jednu starou reklamu na Becherovku, kde se pravilo, že svět mužů a žen je odlišný, mi začínalo lézt na nervy, že v sále je zima jak u chaloupky baby Jagy a husí kůže mi neladila se šaty. Jakási inteligentní dívenka vedle mě mi šeptla, že jí momentální stav věcí připomíná situaci na trhu. Spíš třetí nápravnou.
A pak to začalo. Kulturní převýchova. Dáma nebude sedět na židli v polosedu pololehu, chlapci budou mít v klopě saka bílý kapesníček, rovněž bílé rukavičky by nebyly od věci, dáma vždycky počká, až si pro ni chlapec přijde a způsobně se otáže, zda-li smí prosit... když jsem se za deset minut rozhlédla po ostatních spolutrpících, více než polovina měla v očích skelný nepřítomný pohled a někomu vlhly koutky úst jako špatně utažený kohoutek. Sem tam jsem zahlídla i pěnu.
Pokyn, aby si pánové došli pro svou slečnu, jsem vnímala jako osvobození jenom do chvíle, než mi došlo, že taneční disciplína je vlastně sport, s nímž si rozhodně netykám. A taky že... ach bože.
Kromě toho, že se mi nohy do sebe zamotávaly jako štamgastovi po lahvince Božkov rumu spláchnutého třemi Radky, jsem při mistrových ukázkách některých tanečních kroků cítila nebezpečné cukání v koutcích úst, chvění bránice a hrozilo, že močový měchýř dopustí únik svého obsahu. Dneska už vím, že kdyby tenkrát Pepa o taneční doprovod požádal chromou paní Novotkovou ročník 1925 z místního domova důchodců, tančilo by se mu nejspíš lépe než s mou nepohyblivou kostrou v náručí. Nejenže jsem při divoké polce nestihla vybírat zatáčky, plíce se bránily proti takovému krutému zacházení a nízký tlak se rovněž hlásil o slovo, ale díky výškovému rozdílu jsem se po většinu času pohybovala čtvrt metru nad zemí. Tímto budiž vysvětlena záhada, proč po třech měsících tanečního šílenství vypadaly podrážky mých střevíků netknutě. Jako nevhodný adept do příštího ročníku Star Dance jsem se projevila i u waltzu, kdy při otočce můj manévr víc než cokoli jiného připomínal mdloby, nehledě na to, že především u tohoto tance jsem si zaboha nemohla zapamatovat kroky. Jestli nám něco šlo, tak tango, které mělo grády obzvlášt v případě, že jsme se ještě před zahájením lekce stihli do krve pohádat, naopak džajv znamenal pro naši dvojku totální debakl, jelikož tady byla vina výjimečně na obou stranách.

Když se v závěru šluskolony rozdávaly pamětní listy, v okamžiku, kdy mi taneční mistr vtiskl do pravice ten můj, v levé ruce jsem si v tu chvíli přála držet zapalovač. Ale když jsem zavzpomínala na tu každopondělní dřinu, pošlapané špičky a vytahané ruce z toho lítání vzduchem, svorné nadávání všech kurzistů, když se nám nějaký tanec hromadně nedařil... asi by se plyn ze zapalovače vypařil, i kdybych nějaký měla.

A pokud se mě někdo zeptá, jestli bych do toho šla znova, trvám na svém NE.

Ačkoli... hmmm...