Sto plus jeden důvod, proč zrušit přírodu a zůstat radši doma

Nesnáším přírodu.
Nelze to brát doslova. Samozřejmě, že mé estetikou a elementárním vkusem nedotčené oko se zalíbením spočine na kýčovité pohlednici se scenerií vrcholků hor a potůčky tak realistickými, až se vám při pohledu na ně začne močový měchýř domáhat svého názoru, zatímco fotografie dokumentující okolí Dukly ve mě neprobouzí žádné spící emoce, nicméně - pořád zůstává jen u té pohlednice. Do skutečných, hmatatelných hor mě člověk dostane jen v hypnóze a nebo za předpokladu, že na vrchu stojí hospůdka, kde mají zelňačku. A ne ledajakou. Ovšem že bych si s jazykem zaplétajícím se mezi podklesávající kolena hrála na kdejakého Edmunda Hillaryho... to ne. Jako v tom vtipu:
"Popaď, Ander, jak je dolu krásne..."
"Tak na akoho svatoho sme sa trepali hore, keď je dolu krásne!"

Jelikož jsem dítě povité v bezpochyby nejkrásnějším regionu na světě, nesou mé plíce známky devatenácti let bytí na Ostravsku. Octnout se na pitevním stole, milý zlatý koroner by si z bordelu vyškrábaného z mých plicních nebytových prostor mohl uplácat třeba model Ostravské radnice. Jako v tom vtipu:
Ptá se bílý sněhulák černého: "Ty jsi z Afriky, že jsi celý černý?" A černý sněhulák: "Ne, z Ostravy!"
Proto jsem-li násilně vytržena ze svého běžného smogového prostředí, můj organismus začíná protestovat. Vzpomínám, jak jsme se v prváku na lyžáku hromadně dusili z přehršle čistého vzduchu. Představte si, že byl fakt takový, jak popisují učebnice chemie - bez barvy a bez zápachu. Sci-fi! Víte, běžný smrtelník nedá na čistý vzduch dopustit, já však trvám na tom, že čistý vzuch je záludný. Tady v okolí Ostravy člověk jasně a přehledně vidí, co dýchá, a když jsou dobré limity, může si na to i šáhnout. No neberte to.
Není divu, že člověk, který vyrůstal na sídlišti, kde si hrál na schovku mezi auty na parkovišti, po pískem na pískovišti mohl vykopat i uhlí, kopal-li dostatečně hluboko, z okna desátého patra měl harmonický výhled na Novou huť a zelenou trávu poznal až na výletě do Beskyd v první třídě, se může při ocitnutí mezi kvetoucími stromy, v obklopení motýlků libovolných velikostí a barev a mezi roubenými chaloupkami se stády krav, cítit trochu nesvůj.
Za největší neřest přírody považuju hojný výskyt hmyzu s desítkami končetin, stovkami očí, bzučícími křídly, žihadly, sosáky, bodáky a jinými vraženými zbraněmi. Raději bych skočila z letadla s jedním z Kalouskových padáků a spoléhala na to, že mě dole někdo chytí, než abych prošla kolem bzučícího keře nebo vstoupila v létě do cukrárny. Jestli mám z něčeho fobii a musím odečíst praktickou maturitu, pak je to hmyz čeledi včelovitých a sršňovitých. A vůbec nejde jen o žihadla! Ačkoli pobodaná jsem byla už mockrát, největší hrůzu mi nahání děsuplné bzučení, tvrdá malá tělíčka a lechtjící nožicky. Jenom stručný popis těchto přemnožených monster mi nahání husí kůži mnohem víc, než zde přítomná skripta do práva. Když je v dopravním prostředku, v němž převážím svou tělesnou schránku z bodu A do bodu B, přítomna jedna z výše jmenovaných, jsem ochotna vystoupit ihned, jakmile hmyz překročí pomyslnou zónu stanovenou na dva metry.

Když si uvědomím, že zmiňované období právě startuje svou letošní kariéru, jímá mě hrůza...