V kraji nezbedných lišek

V KRAJI NEZBEDNÝCH LIŠEK

Jednou jsem se při cestách Japonskem ocitla na jihu ostrova Honšú. Jela jsem vlakem po jeho západním pobřeží. Koleje se klikatily podél pobřeží, po hřebenech skal, krajina působila divoce.

Pod námi se mořský příliv rozbíjel o útesy. Rostly tu hlavně pokroucené borovice, střechy domů vesměs pokrývaly černé tašky. Tohle bylo Japonsko, o kterém člověk čte ve starých haiku a v dílech klasických mistrů.

Oblast prefektur Tottori, Okajama a Jamaguči se zde nazývá san´in, to znamená „strana stínu“. Je to odlehlý, chudý kraj s proměnlivým počasím. (V protikladu k východnímu pobřeží san´jó, tj. „slunečné straně“, s velkoměstem Kóbe, slavnými baseballovými stadiony a svatyní Icukušima na ostrově Mijadžima.)

Večer po osmé jsem vystoupila v městě Hagi a železničář mě podle adresy nasměroval k hotelu, ve kterém mi dříve toho dne známí rezervovali pokoj. Byla už tma. V létě se v Japonsku stmívá kolem šesté večer (Japonci navíc nemají zavedený letní čas a neposouvají hodiny) a k mému překvapení jsem se ocitla na úpatí lesnatého vrchu, do kterého se klikatila silnice.

Dle místních to bylo „opravdu blízko“, ale zjevně skrz „nějakou tu přírodu“.

Město jakoby se rozplynulo za mými zády hned u nádraží a stanoviště taxi nikde.

Se smíšenými pocity jsem se vydala po silnici, po obou stranách obklopená stromy a křovinami. Zpěv cikád zněl odevšad - to je v létě taková lidová ukolébavka, ať už jste v Tokiu nebo až na jihu Kjúšú v Nagasaki.

Měsíc dorůstal do úplňku. Po chvíli stoupání se mi otevřel výhled na pobřeží pode mnou, na  světla domů a na bíle ozářenou mořskou hladinu s kousky pláže a temnotou skal.

Zvláštní pocit mě neopouštěl a já už věděla, že se bojím. A to hodně a skoro posvátně. Že nemám strach ze zlých lidí, ale z japonských strašidel – nejsem snad v kraji skoro nepolíbeném „civilizací“?

Po silnici nejezdily dopravní prostředky, byla jsem už deset minut úplně sama, obklopená jen zvuky přírody. A v noční tmě, koho může potkat taková osamělá japonská karkulka?

Přece zlovolnou lišku, proměněnou v člověka, která vás svede z cesty, nebo vám vyvede krutý žert, aby pak zmizela zpět mezi stromy a do svého kožichu.

Nebyla jsem si jistá, že kdybych teď někoho potkala, že bych z toho měla radost. V hlavě mi pořád znělo – liška, liška, liška…

A do toho hlas rozumu – no tak, zlato, všechno je v pořádku, vytáhni mobil a zavolej někomu, zítra se tomu zasměješ…

Vtom se za zatáčkou vyloupla světla domů, mezi kterými stál i můj hotel. Dostala jsem pokoj a pohodlnou jukatu. Koupel v bazénku rotenburo ze mě smyla stres a opravdu jsem se všemu zasmála. Uf.

Japonské příběhy jsou plné zvířat a spoustě z nich lidé přisoudili konkrétní vlastnosti a schopnosti.

Liška kicune je pokládaná za nejzlomyslnější škodnou z celého zvířetníku :). V příbězích na sebe  bere lidskou podobu, aby pak lidem škodila. Není to ta „chytrá kmotra liška“, která přelstí hajného, oklame jeho psa a pak se jenom vyřádí v kurníku.

Kicune vás svede z cesty, vystoupí ze stínu stromů jako krásná žena- démon, uloupí vám z vozu zboží, podpálí dům a může i usilovat o váš život. Podobně zlomyslný bývá i jezevec tanuki, ale jeho žertíky jsou lehčího ražení. Je to spíš šprýmař a nezbeda.

V uměleckých vyobrazeních a chrámových síních se často setkáte s jeřábem a želvou. Ti dva jsou často zachycováni spolu, třeba jako sousoší, kdy jeřáb stojí želvě na krunýři. Obě zvířata symbolizují dlouhověkost, jeřáb navíc i štěstí a radost.

Zajíček žije na měsíci. Alespoň podle Japonců. Když se ostrované dívají na měsíc, vidí na jeho povrchu obrys zajíce – a to dalo vzniknout legendě.

Zemětřesení a přílivové vlny cunami má na svědomí obrovský sumec, který žije na dně oceánu. Když se převalí, země se třese a vznikají živelní pohromy.

Symbolem škodolibosti je opice. Jednou jsem někomu sdělovala, že „ti dva se mají rádi jako pes a kočka“.

„A co to znamená?“ Ptal se mě ten člověk.

„No, že se rádi nemají.“

„Aha…U nás se pes a kočka snášejí. Tak třeba můžeš říct – jako pes a opice. Ti dva se moc nemusí.“

Tenkrát jsem cítila, že na Mars to odsud už není daleko – psi a kočky se mají rádi, takže co dalšího můžu čekat? Ptáky se šupinami a zelenou kůži? 

Kočky jsou v japonských domácnostech oblíbené stejně jako v Čechách psi. Jsou to nejběžnější domácí mazlíčci. Japonské byty jsou malé a kočičky nezaberou moc místa.

Japonsko je zemí, kde vznikly kočičí kavárny, aby si s nimi přepracovaní zákazníci užili trochu mazlení. Jinak ke kočičkám minulost v této zemi příznivá nebyla. Kočičí kůže se používala k potažení tradiční tří strunné loutny šamisenu (nástroje gejš).

V japonských obchodech často vídáte sošku ve tvaru sedící kočky, mávající packou na zákazníky. Říká se jí maneki´neko a je symbolem obchodního úspěchu.

U japonských dětí jsou oblíbení roháči. Možná už dnešní generace nepřebírá zvyky svých rodičů, ale ještě před dvaceti lety se děti o víkendu vydávaly do přírody lovit brouky síťkou, a pak je doma přechovávaly v klíckách a plastových krabicích s průduchy.

Hmyz je vůbec v Japonsku „in“. Jednou mě na hotelu vyděsil pavouk velký jako dlaň dospělého člověka (i s prsty). Přeběhl pokoj rychlostí ferrari, mihl se jako stín a zmizel bůhví kam. Recepční řekla, že velcí pavouci (kumo) se dřív nezabíjeli. Byli pokládáni za božstva. Japonský šintoismus je přírodní náboženství, zbožšťovány byly stromy, skály, vodopády, přírodní jevy a zvířata – i pavouci.