Strážní psi demokracie

            Demokracie je podle některých nejlepší forma vlády – všichni si jsou rovni, o změnách rozhodují všichni lidé tak, jak je to pro ně nejvýhodnější. Jiní tvrdí, že demokracie je to nejhorší, co mohlo lidstvo poznat. Jak víme, na rozhodování se nepodílí celý lid – ten jen volí své zástupce, aby rozhodovali za něj. A právě z tohoto důvodu by tu měl být někdo, kdo dohlédne na naše poslance a vládu, kdo občany zpraví o tom, zda zastupitelé plní, co slíbili. Média (jako tisk, rozhlas a televize) by jako psi měla hlídat, zdali jsou změny opravdu v náš prospěch. Odpověď na otázku o naplnění funkce médií musíme začít hledat v historii.

            Když se objeví něco nového z jakékoli oblasti, lidé jsou vždy nadšeni, plni elánu a tak dále. To samé platí i o demokracii, která se v české zemi „zahnízdila“ v roce 1918 (po 1. světové válce) společně se vznikem první Československé republiky. Politické spektrum v této době čítá kolem padesáti stran a každý člen strany je jí plně oddán a věří v její myšlenky. Na politiku dohlíží také mnoho různých tisků (například Reflektor nebo Lípa), které obyvatele informují o každém přešlapu politiků, i když jich díky zásadovosti lidí nadšených z nové správy není mnoho.

            Přesuneme-li se o pár let dál, dostaneme se do éry „vlády Moskvy nad Prahou“, kde začíná problém, který trápí (či spíše netrápí) dnešní společnost. „Plány plníme na 120%!“ ozývá se z rozhlasu. „Všeho je dostatek, ba přebytek!“ píše tisk. Zde začínají média hrát faleš ve prospěch strany, V této době je tomu ale trochu jinak než nyní – v komunismu musí tisk psát to, co KSČ chce proto, aby si novináři uchránili své životy.

"Jestliže média o sobě stereotypně opakují, že jsou strážní psi demokracie, pak bychom neměli zapomínat na otázku, který demokrat je právě krmí," říká kniha Františka Koukolíka a Jany Drtilové s názvem Vzpoura deprivantů: Nestvůry, nástroje, obrana.  Možná by bylo vhodnější přejmenovat hlídací psy na psy lovecké, kteří jdou po každém soustu, a když něco uloví, nepustí. Dnešní zcela bezzásadový a povrchní politik je pro vlastní kůži ochoten přeběhnout k opozici. Podívejme se na současné kauzy Bárta a Janoušek. Ve druhé zmiňované se jedná o celkem banální nehodu, kterých se na našich silnících denně stávají tucty. Problém je ale v tom, že někdo (nejspíš někdo, kdo si nepřeje, aby se o něm mluvilo) má na pana Janouška spadeno a chce se ho zbavit takříkajíc „bez krve“. To se mu, myslím, daří velmi dobře. Každý den sleduji „zpravodajský“ internetový portál novinky.cz a za posledních čtrnáct dní nebylo hodiny, aby se neobjevil nový článek k tomuto problému. „Vietnamka má jít na operaci. Rodina má strach, jestli přežije,“ objevil se rudý nadpis přes polovinu obrazovky asi předevčírem. Žena má sice jen poraněný kotník, ale smrt jí šlape na paty.

          Média jsou v dnešní době tedy prostředkem k tomu, jak z nepotřebného, lépe nechtěného, člověka během pár dnů udělat vraha, vyvrhele a Bůh ví co dalšího. Novináři mají být loajální k těm, kteří od nich očekávají pravdu. Skutečnost je zcela jiná – za mrzký peníz je současný novinář ochotný napsat o komkoli vše, co mu jeho mecenáš nadiktuje, ať jsou to sebevětší lži a žvásty. A tak, jako i had svedl Evu, se i většina publicistů naučila vymývat a programovat lidem mozky. Většina Čechů nadává na politiku jen z principu (i když do velké míry je to jistě také opodstatněné) a vyžívá se v soukromí a skandálech jiných lidí, o čemž se můžeme přesvědčit i z nákladu vydávaných tiskovin (na prvním místě je Blesk, který má větší náklad než veškeré zpravodajské deníky dohromady), kde s propastným rozdílem vedou bulvární plátky. Je samozřejmostí, že politik v žádném případě nesplní to, co před volbami slíbil.

          Zajímavým příkladem mohou být i listy vydávané Středočeským krajem, které se občas objeví v naší poštovní schránce. Z každé stránky na nás s úsměvem shlíží pan Rath (jako Mao C´Tung na Čínu), jenž se právě účastní otevření nového oddělení nemocnice nebo kulturní akce. Na zbylých stránkách je potom bahno, skandály a vyhazování peněz, to vše způsobené vládou minulého hejtmana Béma. I při zběžném pročtení je nám hned jasné, že takto mistrně zvládnutou propagandu nedokázal udělat ani ministr propagandy Joseph Goebbels.

           Na média se tedy v současné době nemůžeme absolutně vůbec spolehnout – podávají jen jednostranně zaměřené informace. Řeknou cokoliv, jen aby jim vzrostla sledovanost nebo počet prodaných výtisků. Už jsme si zvykli na všudypřítomné červené nápisy „Rozvod – byla opilá a s milencem!“ doplněné bezpočtem vykřičníků velikosti rozhlasového vysílače. Najde-li se přece jen novinář, který chce odhalit pravdu, je zašlapán davem pro jeho nudnost, nebo záhadně mizí. Jsme ve spárech médií – čím větší je mediální impérium, tím více ovládá lidí a má samozřejmě spoustu milionových darů od anonymních osob. Chceme-li se dozvědět pravdu, musíme číst to, co je malým písmem v rohu stránky, stejně jako je tomu u spousty smluv, které podepíšeme, aniž bychom si přečetli to nejpodstatnější, co se před námi snaží lišky s fotoaparátem zastínit fotografií nahé celebrity.