Nehledejte mě

Dnes, v 15:42, vybuchla ve mně časovaná bomba. Roztříštila i tu poslední nenápadnou buňku na miliardy atomů, které se neslyšně rozprostřely po obývacím pokoji. Dnes, v 15:42, jsem uletěla neznámo kam, nehledejte mě.
Chtěla jsem si na chvilinku odpočinout, ne tak jako když si odpoledne po obědě natáhnete nohy na kraj pohovky a začnete podřimovat, odpočinout úplně jinak, odletět do země nikoho. Být tam oproštěna od všech těch titěrností dnešních dní, být tam, kam si chodí staříci odpočinout od problémů s prostatou a být tam, kde má ten poslední laboratorní králíček, ten pětitisící, právo na odpočinek.
Vybuchla vemně časovaná bomba, nastavená na nekonečno. Vybuchla a rozdrásala mi na svalová vlákna tu poklidnou část srdce, ještě tepající.
Dnes, v 15:42 už by ji nezastavila ani tabulka čokolády, naškrobený úsměv, zkostnatělé ujišťování o správném chodu věcí a ani výrok básníkův.
Dnes v 15:42, jsem odletěla. Nehledejte mě.