Peníze

Už od malička jsem měla svůj sen. Hned jakmile jsem zjistila k čemu a na co jsou vlastně peníze, rozhodla jsem se pracovat s nimi. Bylo mi asi pět let, když jsem zjistila ,že můj sen je neuskutečnitelný. Byl to pro mně docela šok, ale i tak ten sen o kterém jsem snila byl krásný a jen čas mi pomohl od něj upustit.

Chtěla jsem totiž pracovat tam co se tisknou peníze. Myslela jsem si, že by bylo krásné s každý den potom z práce donést nějaký ten milion. To bych se měla! Došla bych si do hračkářství a nebyla by žádná hračka, která by se mým penězům ubránila. Představa nekonečné výroby penízků se mi opravdu velice líbila. Věděla jsem, že tam bych dokázala pracovat celý život a pořád by mně to bavilo. Jenže už ve svých pěti letech jsem byla velice praktická a věděla jsem, že čas letí a že jednou budu stará. Co budu dělat potom až nebudu mít sílu a výrobu penízků? Na to jsem ovšem odpověď našla hned vzápětí. Měla jsem jednu teorii. A to tuhle, že v každým bankomatu sedí nějaký důchodce. No kdo jiný by strkal lidem jejich peníze do té díry, aby se k nim dostali? Byla jsem pevně přesvědčena, že mám pravdu a že ten důchodce tam určitě musí sedět v hromadě peněz. Tak jsem si řekla, že jakmile už nebudu moci pracovat v tiskárně, jednoduše půjdu pracovat jako babička do bankomatu. Tam u si určitě nějaký ty penízky zase nasbírám. Tato představa se mně držela dosti dlouho... jenže jako vždycky mně někdo sdělil, že věci se mají úplně jinak. Ale já tomu nevěřím... vždycky když jsem u bankomatu, tak bystře poslouchám a mám za to že vevnitř určitě někdo je... a já se tam taky dostanu.... Tess