Co vlastně chceme? Kruci...

Před týdnem…
„V poslední době jsi nějaká přecitlivělá…“
Myslela jsem si, když jsem se pomalu loudala směrem k domovu. V očích slzy a srdce mi tlouklo šíleným tempem.
„Rozhodí tě každá prkotina…“
Ano, rozhodí. A já se tomu prostě nedokážu bránit.
„Ale tohle přece nejsou prkotiny, když ti na tom záleží!“
Ozval se někde vzadu v hlavě další vnitřní hlas.
„Nejsou to blbosti!“ Křičel mi do duše.
„Nejsou…“ Zašeptala jsem do ulice a oči mě začaly pálit.

„Tady máš tu knížku!“
Vyzubila jsem se na kamaráda. Ač jsem byla ufuněná z jízdy na kole, protože jsem jela jako blázen, abych ke kamarádovi nepřijela pozdě. Vím, jaký je detailista.
Vzal si ji ode mě a vtáhl mě do pokoje.
„Poznal jsem jednu holku…“
Začala jsem tušit,že tohle nedopadne dobře.
„Je moc krásná…“
Mimoděk jsem se na sebe podívala do zrcadla.
„milá…“
Pokračoval zasněně.
„šíleně hodná, nepoznal jsem hodnějšího člověka…“

Chápala jsem, že je nadšený z nového „masa“ a trpělivě ho poslouchala.
Stejně jako když mu umřel křeček, stejně jako když se s ním rozešla jeho první holka, stejně jako když od nich odešel jeho bratr…
Jako pokaždé, když byl z něčeho nešťastný nebo naopak, šťastný.

Horoval nadšeně pro tu „dokonalou dívku“ a ani nezpozoroval, že jsem nápadně zesmutněla.
„Nepoznal jsem hodnějšího člověka…“
Znělo mi v hlavě.
Netušil, proč jsem se zvedla k odchodu.
Netušil, že mi ta jediná věta šíleně ublížila.
Netušil nic.
Tomu u nás doma říkáme dlouhé vedení.

Zavřela jsem se do pokoje a sedla si na koberec. Chtěla jsem jen trochu klidu k přemýšlení. Dostala jsem se do fáze melancholie.
Něco v tom kamarádství asi dělám špatně, přitom bych jenom chtěla…
A co bych vlastně chtěla?

Zvedla jsem se z koberce a došourala jsem se pro list papíru a tužku. Nadepsala jsem si ho větou:
Co chci
A začala psát seznam.

- chci být krásná, aby mě každý obdivoval
- chci být chytrá, abych něco dokázala
- chci být oblíbená, protože to bych měla spoustu lidí kolem sebe
- chci, aby mě spolužáci brali jako normální holku ze třídy
- chci mít kamarádky, kterým se budu moct svěřit
- chci, aby mě chlapi oslovovali a nebáli se mě
- chci utrácet za blbosti a ne šetřit každou těžce vydělanou korunu

Dívala jsem se na ten seznam a došlo mi mnoho věcí…
Tohle přece nejsem já.
Za poslední položkou jsem udělala tlustou čáru a napsala:

Co potřebuju
- ségru, která se mi vždycky bude snažit pomoct
- tátu, který aspoň občas nahlas řekne, „mám tě rád“
- mámu, která se nebude zlobit za každou prkotinu
- přátele, co se za mě budou bít, aniž by za to něco chtěli
- někoho, kdo mi řekne, že jsem hodná

S druhým výčtem jsem si nepřipadala zase tak strašně povrchní. Jsem asi taky jen člověk.

Dnešním dnem jsem mohla poslední bod vyškrtnout nebo aspoň k němu napsat – splněno.
Jen mě mrzí, že to řekl někdo, kdo mě viděl jen párkrát.
A kamarád, který mě zná od páté třídy, se na to dosud nezmohl.
Radši to říká „dokonalým slečnám“ a já budu zase ta, co mu bude „jen“ naslouchat.
A takových mám víc.
Tak kde je někdo, kdo bude poslouchat mě?