Zvíře myslí kompromisem (většinou)

Dívám se zrovna na každotýdenní odpolední idylku.
Táta leží na gauči a u hlavy mu leží naše psisko. Při jeho velikosti je to velice snadné.

Jako je otázka, co bylo dřív, jestli slepice nebo vejce, tak stejně mě napadá, kdo komu se vlastně přizpůsobuje.
Člověk zvířeti nebo zvíře člověku?

V poslední době se hodně zajímám o psychologii. Vidět do duše je moje velké přání.
Sen pěkný, leč nesplnitelný. Avšak chladnou logikou a pozorováním okolí se dá ledasco určit.

Jdete to po ulici a vidíte klasickou situaci. Pes jde po boku svého pána. Po levém.
A teď bych to rozdělila na dvě části. Totiž na sebe a podobné a na ty ostatní.

Ti ostatní, jsou lidé, co svého pejska cvičí od mimina.
„To nesmíš a to musíš a sedni a lehni a dej pac a udělej kotoul a u nohy..“
Tihle pejsci jdou automaticky po pánečkově levém boku a dívají se jen kupředu.

A pak jsem tu já. Můj pes taky chodí po správné straně. Ovšem háček je v tom, že se do té správné polohy řadím já. Ne Max. Ale to přece nikdo nemusí vědět.
Vlastně Maxovi jdu u nohy a ještě se koukám, abych ho nepřidupla.
Tomu se říká láska ke zvířatům.

Stejně jako dnes. Pes ležel na gauči, přišel táta, koukl na něj a prohlásil:
„Tak já si taky lehnu…“
Dnes se přizpůsobil on jemu.
Minulý týden to bylo obráceně.
Táta ležel, Max šel okolo a skočil k němu, kde se mu u rukou pak následně stočil do klubíčka a spal.

Nebo když k nám přišel jako štěně. Všechny nebezpečné předměty jsme dali co nejvýš na poličku a hlídali ho jako oko v hlavě. Přizpůsobili jsme se mu s jídlem, hračkami i časem na čůrání.

Zdálo se, že pořád mu budeme dělat ústupky. Jenže i ta maličká hlavička to asi pochopila. Že všechno děláme kvůli němu. A tak po nějakém čase se přizpůsobil on nám.
Začal vstávat mnohem později a potřebu vydrží třeba do devíti ráno. A nám to vyhovuje, protože si někdy rádi přispíme.
Když chce čůrat, tak si řekne drbnutím čumáku o nohu.

Tak kdo se komu v tomto případě přizpůsobil? My jemu nebo on nám?
Zdá se, že všechno má dvě strany. A všechno se dá řešit kompromisem.
I u zvířat. Proto si myslím, že bychom je neměli podceňovat.

Stejně tak s naší kočkou. Nechodí ven, ale občas se proběhnout musí.
Nejdřív mňoukala, řekněme, že dost hlasitě. A pak jsme ji začali pouštět na chodbu, ta je dost prostorná. Mňoukat přestala, pochopila, že i tak se občas protáhne. Její mňoukání, typu siréna, nás dost obtěžovalo. Pochopila to snad?
A zase, kdo se komu přizpůsobil?

Nebo se na internetu objevují dobré fotky pána a psa. Podoba je někdy až neuvěřitelná. A je podobný pes pánovi nebo pán psovi?

A takové myšlenky mě napadají jen při pohledu na chlapa a psa, co spolu chrápou na gauči…

Můžete si říct, že je to všechno blbost, možná je,
ale život je v prvé řadě jeden velký kompromis.
Když to pochopí nějaký vůl-člověk, proč by to nemohl pochopit prachobyčejný voříšek?
Výchova, stejně tak láska, by se neměla vůbec podceňovat.

A už jste dnes vůbec svého mazla pohladili? Ne?
Tak to udělejte, třeba jednou on pohladí vás.
Stejně jako můj Max mě…