Civilizovaná ovce

Jdu pošmourným počasím do knihovny, vítr se mi opírá o tváře a blbě se mi proti němu jde. Cestou potkávám další lidi, kteří jsou v důsledku nepříjemného počasí rovněž skryti pod vrstvami oblečení a soustředí se na své sny o teplém čaji. Taková podzimní idylka. Chtěla jsem být co nejrychleji doma, ale i přesto mě něco zastavilo. To něco bylo malé autko. Brouček. Asi proto, že tohle auto bylo fakt maličké jsem se soustředila na zadní sedadlo. Jindy by mne to ani nenapadlo, ale chtěla jsem vidět jak jsou tam ti lidé poskládaní.
Tedy čekala jsem všechno možné. Třeba i lidi kteří zastavili za účelem.. no náhlého vzplanutí vášní. V dnešní době bych se tomu vážně ani nedivila. Ale to co jsem viděla mne zarazilo. Tak po očku koukám do okýnka a z okýnka se na mně taky kouká pár očí. A rozhodně ne lidských. Vzadu seděla, no spíše stála... ovce. A patrně jí bylo naprosto jedno to, že by měla být připoutaná. Na pásy kašlala. Přemýšlela jsem jak se jí asi taková cesta líbí. Knížku tam neměla takže se asi nudila a ani si nevystoupila, aby si dala cigárko. Zvláštní ovce. Je pravda, že na pásy zrovna nedbala... ale zase nebyla kuřák, takže na mne zapůsobila dost sympaticky. Napadlo mě, že by mohla mít mobil. No když jezdí v autě tak co by neměla mobil. Bohužel než jsem stačila zaklepat na okýnko a vyptat si číslo auto se rozjelo. Stála jsem tam v dešti dál a přemýšlela jsem o tom jestli jsem právě nenechala odjet nejcivilizovanější ovci na světě, nebo přinejmenším v ČR. Ach jo... číslo na ni nemám, takže se s ní asi už neuvidím. Teda pokud nezajde na Liter a nepřečte si tohle. Pak by se mi nějak ozvat mohla a možná bychom byly kámošky. Tess