Já a mé druhé já ...

Já a mé druhé já
aneb
Co my dvě spolu dovedem

Kdo to nezná, jen těžko uvěří, ale je to tak... jsme dvě!
Ta samá osoba, která v šatech, nohy křížem cudně posedává u stolu, popíjí Rulandské šedé (toť její nej) a levou rukou čechrá svazek žlutých tulipánů, dokáže o chvíli později běhat jen s jednou teniskou nebo úplně bosá v bodláčí oděná pouze do pánské košile, jejíž knoflíky se zakutáleli kamsi (a kdo by je hledal)... Těma samýma rukama, které si ještě před momentem pohrávaly s okvětními lístky teď s plnou vervou štípe dříví a rozdělává oheň. Ani balancovat na kládě s plecháčkem plným horkého kakaa ji problémy nedělá.
Občas při svíčkách pročítá Maupassanta a tiše si pobrukuje II. Variaci Tscheikovského „Tanz der Zuckerfree“. Jindy se zas zdi třesou pod náporem ohlušujícího řevu, který se dá jen s tíhou nazvat hudbou, v pokoji svítí televize s večerními zprávami a Maupassanta vystřídala MFdnes se čtvrteční přílohou. Jedna chodí v saku a po špičkách, a ta druhá, ta ve svetru bere schody po třech a cestou do školy řinčí klíči o ploty sousedů. Ta samá, co zdraví „Dobrý večer“, zvládá i „Tě péro“ a to takřka v jednom dechu.
Nu, a tak se mi občas stává, že oblečená v šatech a s tulipánem v ruce uléhám s bodláky ve vlasech na gauč pod voňavé listy MFdnes.... Dnes je mi jedno, co hrají, ať je to Mozart.... Nohavica nebo Sto zvířat... jedné z nás se to vždycky bude líbit...