Mé ráno

Je tma, pět hodin ráno. Z úžasného snu mne budí příšerné pípání mého mobilu. Mám pocit, že je krátce po půlnoci, a že jsem jediný člověk na světě, který musí vstávat tak bezcitně brzy. Ještě že stejný osud potkává i pár lidí ze třídy! Zapnu si potichu rádio ať aspoň v tom hororovém tichu vnikne trochu života do pokoje a já zároveň znovu nepoložím hlavu na polštář a začnu se místo toho hýbat do rytmu hudby. V klidu si vypiji silnou ranní kávu, která mě vždycky tak krásně probudí, jako bych před sebou zrovna spatřila milovaného němčináře Sikoru.
Uvědomuji si, že mám docela hlad. Otevřu zásuvku s pečivem, avšak na dně šuplíku na mě zírají pouze dvě okoralé patky chleba, z nichž ta druhá začíná zvolna plesnivět: "Zase jenom jogurt!" pomyslím si a vyndávám z lednice nízkotučnou bílou hmotu, podporující trávení. Po dvou lžičkách mne však pohled na hodiny důrazně upozorní, že je nejvyšší čas urychleně jít do koupelny a udělat ze sebe trochu bytost podobající se mi, aby mě vůbec lidé, co vedle nás bydlí poznali a nevolali známé příslušníky zákona, že jsem určitě ta neznámá žena, co tu ráno v okolí znásilňuje malé chlapce. Po odchodu z osvětlené koupelny si uvědomuji, že po příchodu domů se mi opět dostaví připomínka o tom, že bych si už někdy mohla uvědomit, že elektřina něco stojí.Ale když mi ujede autobus bude mě to stát víc, neoblíbenější předmět Biologii si přece nemohu nechat ujít.
Po opuštění rodného domu, tradičně utíkám mou tak milovanou cestou k autobusu. Nejprve z jednoho kopečka, a pak z druhého do dolinky, kde mě zima vždy pohlcuje víc, než jinde, a kde jde cítit hnůj ze statku. Spatřím autobus a celá udýchaná, už nemůžu skoro mluvit, ještě na poslední chvíli zabuším na zavřené dveře, a zakřičím: ,,Ještě já!“ V nadýchaném autobuse tepla, plném bakterii a virů, lidí s různými problémy a nemocemi, zadumanými učícími se studenty mezi všemi těmi ospalými lidmi, sedím celá zpocená, na tváři mám kapičky potu a říkám si: ,,Make-up zase nanic“ a utřu si zpocenou tvář do kapesníku. Po chvíli pozorování všech těch lidí se zastavím u osoby učící se a dostanu výčitky, že bych měla ten svůj geniální orgán taky využít a něco do něj ještě dostat.Vytáhnu sešit do Chemie. Po pár prolistovaných stranách ale zjistím, že naučit se nějaké rovnice výroby železa je pro toho mého „genia“ stejně nadlidský výkon, a tak se rozhodnu raději pozorovat krajinu venku.
Paní noc, už pomalu odkrývá to co skrývala, ale pohled mě neuchvacuje. Zrovna projíždíme branou továrny Nové Hutě, toho největšího zabijáka přírody v okolí, všude je „smrad“ , železné konstrukce, nikde ani ptáček a krásné vycházející slunce je zahaleno kouřem z vysokých komínů. Připomíná mi to tu koncentrační tábor. Lidé zde určitě pracují jen z povinnosti, aby měli na živobytí. Ani fotit se zde nemůže!...I když pochybuji, že by zde chtěl někdo něco fotit. Konečně vyjíždíme ven, brána se za námi zavírá a polovina lidí nás během cesty „koncentrákem“ opustila. Slunce se už dostalo zpoza těch depresivních mraků kouře a městská krajina se pod paprsky slunce probouzí. Když se podívám na lidi v autobuse spatřím u mnoha z nich úsměv. Slunce dává lidem pocit štěstí a já, že vidím tu hvězdu hvězd měla taky hned lepší náladu. Najednou se už přede mnou objevuje rozjasněné cihlové Mírové náměstí a já opouštím svět autobusu a mířím za novými vědomostmi a vzděláváním.