S cizím pánem ve výtahu

S cizím pánem ve výtahu

Už od mládí se mi rodiče snaží vštípit, že si od nikoho cizího nesmím brát bonbony, nikomu cizímu neotvírat a především, s nikým cizím nechodit do výtahu.
Osmnáct let se mi dařilo důsledně dodržovat tato přikázání, ale ouha. Nedávno jsem se coby poslušná vnučka vydala navštívit svého dědu. (No popravdě to bylo tak, že mě pozval na guláš). Nicméně s dědečkem jsem povečeřela, poklábosila a pak přišlo loučení. Přivolala jsem si výtah a čekala až děda zamává. Děda mající na ramenu opelichanou korelu připomínající spíše supa než cizokrajného papoucha mi jako výpravčí odmávnul odjezd a já nastoupila do výtahu. To by nebylo nikterak zvláštní, jenže výtah za a) nesvítil a za b) nebyla jsem v něm sama. Přiznám se, že v rychlosti, jakou jsem do výtahu vletěla, jsem nestihla zkontrolovat počet a především ani pohlaví cestujících.
Jelikož mě však čekalo 6 dlouhých pater jízdy, přišlo mi nezbytné prověřit si pasažéry. „No, rodiče mi odmalička vštipují, že nemám s cizími lidmi nastupovat do výtahu a co teprve po tmě.“prohodila jsem rádoby vtipně, abych se ujistila že spolucestující není sexuální deviant, masový vrah, popřípadě nevybouřený adolescent. Ku mému překvapení se z druhého konce výtahu (asi tak 1m ode mě) ozvalo: „No..a co mám řikat já, vždyť jsem na tom stejně. Já se taky bojim.“ když v tom se ozval třetí, naprosto zděšený a nevěřícný dětský hlásek : „Tati? Tati ty se bojíš? Ty se bojíš tmy?“ „Ale to víš že ne.“ Odpověděl s mlasknutím, již malinko sebejistěji tatínek. Všichni jsme se tak nějak uchlácholili a šťastně a ve zdraví dojeli do přízemí.
Když jsem otevírala špinavé a poplivané výtahové dveře a světlo se začalo vkrádat do kabinky, nějak mi to nedalo. Letmo jsem se s úsměvem otočila na, jak jsem zjistila, velice sympatického pána s roztomilou holčičkou, a s lehkou úklonou jsem jim oběma popřála dobrý večer, ještě jsem stihla pochytit jeho milý úsměv a byla jsem fuč.
Mě však úsměv na rtech přetrval po celý večer...