Nejlepší kamarádka

Připadám si jako prolezlá rzí. Špínou. Falší. Nenávistí. A hlínou. Hlínou, která ti zničila ten tvůj vždycky perfektní účes, hlínou, která ti zacpala hubu plnou těch tvých chytrých keců. Hlínou, která tě pohřbila.

Vždycky jsme byly kamarádky, nejlepší! Tak co to teď proboha děláš? Mluvíš na mě jako na malýho parchanta. Hraješ si na dospělou, myslíš si, že seš něco víc. A co je nejhorší, zase sis začala s tím nechutným děvkařem! "Heej, Kláro, co ti zase je?" No jasný, teď si zase hraješ na velkou kámošku, jakmile vedle sebe nemáš nikoho jinýho. Tak se na tebe tak debilně usmívám, jako že je všechno v pořádku! "Nic, jen jsem se trošku zamyslela... nad tím, jak to vám dvěma klape!" Super. Celá záříš. Vždycky se v těch tvých dokonale nalíčených zelených očích rozsvítí takový světýlka. Myslíš si, že seš hvězda. No a ti, kdo tě znají pořádně, si to o tobě myslí taky, a právě to tě žene vejš. Jen počkej! "Ehm... Tak jsem si říkala, jestli bys dneska nešla ke mě. Chtěla bych ti něco ukázat!" Přemejšlíš, jakou výmluvu bys mohla použít, co? Už se nadechuješ... "Ale já dneska ještě musím..." ,, Neboj se, moc dlouho tě nezdržím. Bude to jen chvilička, uvidíš!" Ještě chvíli váháš, ale nakonec souhlasíš. Myslíš si, že tě chvilička u mě nezabije... Ale to se pleteš!

Jdeš přede mnou pomalu po schodech. Přemejšlím, jaký by to bylo, udělat jenom jeden malej pohyb a shodit tě dolů... Bylo by to snadný. Ale takhle to nechci. Musíš se smrti dívat do očí, musíš vědět, že je tu přece jenom někdo, kde tě nenávidí. A hlavně musíš mít strach a prožít pár okamžiků nejistoty, ve který já žiju celej svůj podělanej život! "Chcípni..." ujede mi potichu. "Cože?" Trošku nejistě se na mě otočíš. "Nic... To se ti asi jenom něco zdálo, " Neboj, slyšelas dobře. "Tak pojď dál, ne?!" křiknu trošku netrpělivě, a znovu s nasadím ten svůj falešnej úsměv. Seš zase tak zabraná sama do sebe, že to nevidíš. Ty totiž nevidíš už nic, co se týká mě! A to jsem ti tak věřila... Vždycky jsem ti všechno říkala. A ty? Totálně mě odepíšeš! A to jenom proto, že se Lucka přidala k nám. Stejně s tím nic neuděláš, kdo se jednou dá na naši stranu, už ho nepustíme. ale rozhodla si to sama. "A... Cože jsi mi to chtěla ukázat?" Nejistota v tobě stoupá, je to na tobě vidět. už nejseš tak cool jako obvykle. Teď už seš obyčejná ustrašená holka. Neodpovím ti. Jenom si odběhnu do kuchyně... V šufleti nahoře je ten velkej nůž...

Šlo to děsně rychle. Koukalas na mě, v očích se ti prvně objevil strach, a pak slzy. Nezmohla ses ani na jeden jedinej výkřik. A pak... To prostě bylo. Jenom jsem umyla zaprasený lino, a bylo to. A Teď...

Připadám si jako prolezlá rzí. Špínou. Falší. Nenávistí. A hlínou. Hlínou, která ti zničila ten tvůj vždycky perfektní účes, hlínou, která ti zacpala hubu plnou těch tvých chytrých keců. Hlínou, která tě pohřbila.