Cesta domů

Zvoní! Ten mučivý zvuk, který se nám, studentům střední odborné školy, zarývá do uší a oznamuje, že nezadržitelně končí nejen oblíbená hodina zeměpisu, ale i celé pondělní vyučování, dnes prošpikované testy, které tak zbožňujeme.
Chlapci s vážnými mužnými výrazy a dívky se slzami na krajíčku šátečky mávají před školou oknům jednotlivých učitelů. Bez chuti k jídlu se přesouváme houfně do jídelny. Výborná hovězí pečeně ovšem vůbec nechutná, tak, jak má, neboť každý nadává, proč nemáme školu déle a těší se na zítřek.
Stále ježně rozhozená, že do zítřejšího rána neuvidím oblíbenou učitelku matematiky, nastupuji do autobusu. Vždy milému a usměvavému řidiči oznámím cíl své cesty, a že jako student uplatním studentskou slevu.
Krajina za okny je ponurá, i když sluníčko se na nás mezi obláčky vyzívavě směje. Už abych byla doma a mohla se pustit do učení, po kterém nesmírně toužím! Vyloženě mě k sobě láká domácí úkol z informační technologie. V polovině plnění DÚ zhrzeně zjistím, že mi dopsala propiska! Zdrcená z toho, že nemohu vypracovávat oblíbené domácí úkoly, otevřu sešit dějepisu, abych se s radostí naučila malinko letopočtů z druhé světové války.
Večer usínám s pocitem, že už za pár hodin, za takovou kratičkou dobu, budu sedět ve své lavici na hodině matematiky, kterou vskutku ovládám...