13.33 aneb Za minutu dvanáct

Je opravdu k politování, že v šestnácti letech nemůžu vlastnit řidičák a vzhledem k prázdným kapsám ani nějakou tu pojízdnou rachotinku. Ach, jak by bylo krásné vyjít ze školy zadním vchodem na parkoviště, cestou k vozítku přejet klíčem po laku ředitelova auta a nakopnout blatník Volva naší profesorky na zeměpis a posléze zatroubit klaksonem na ostatní studentíky moknoucí na zastávce, případně je efektním smykem ocákat vodou z kaluže, nemyslíte?
Jenže zpět z růžového snu do reality, prvácký ucho si pochopitelně tyhle vymoženosti dovolit nemůže /vzlyk/, takže mě i ostatním z mého města nezbývá nic jiného než skřípět zuby a proklínat toho, kdo zařídil, že nám autobus domů jede po šesté vyučovací hodině tři minuty po konci poslední hodiny, ať už je to kdokoli ...
Pokaždé to je stejné. V pondělky ani nedoufám, že během rekordních tří minut seběhnu po schodech, které nápadně připomínají dopravní kolonu, čtyři patra, obuju se a oblíknu, vyběhnu jedny schody z těch katakomb, co mají být šatna, a ještě doběhnu na autobus.
Čtvrtek se tváří přívětivěji, už jen z toho důvodu, že pan profesor raději rozumně vzdal bitvu s nepořádným žactvem a netrvá už na tom, abychom po poslední hodině třídu vylizovali do posledního drobku, a protože už nám teda nikdo nehrozí smetáčkem a lopatičkou a protože do šatny to není daleko, jsou šance na stihnutí busu relativně vysoké. Popadnu Kikinu za křídlo a netrpělivě před sebou popotlačujeme dav rozvášněných studentů, podobně jako my spěchajících domů. Po nablýskaných schodech valíme tak, že nestíháme vybírat zatáčky a mě se už už v duchu vynořují palcové titulky "TRAGICKÁ NEHODA! STUDENTKA ZAHYNULA PŘI PÁDU ZE SCHODŮ, KDYŽ SPĚCHALA NA AUTOBUS! NESE VINU DOPRAVNÍ SPOLEČNOST?", když se zdola ozve tupý náraz až se škola otřese v základech, a vícehlasé bolestné zavytí. Koutkem oka zahlédnu škodolibou vrátnou, jedině ona a nebo podezřelý školník mají na triku zavřenou kovovou bránu v šatnách a tím pádem i několik lehce zraněných studentů. Ti, co srážku přežili, urychleně změní směr a doslova nás porazí, jak se derou k druhému východu, což je jim ostatně taky houbeles platné, podle hlasitého a pěkně nevybíravého zaklení odhadnu, že i druhá cestička k šatnám je zapečetěná a co víc, vrátná předstírá slepou a hluchou, až teprve když někdo bránou zalomcuje, se s neochotným výrazem uvolí nás z ústavu propustit. Přemýšlím, co by se v téhle situaci dělo, kdyby na škole začalo hořet ... Každopádně, náš sen dostat se včas na zastávku, takže i o půlhodiny dřív domů, se zhroutil jako domeček, sice si s Kristýnou málem ztrháme plíce v zoufalém maratonu za autobusem, který kupovidu ještě pořád okouní na zastávce, nicméně jakmile s rukou přitiskutou na bušícím srdci zabrzdíme před ním, dvířka se se zlověstným zaskřípáním zavřou a vzdalující se řidič na nás ještě drze zamrká! Vyrvu Kristýně z ruky šutr, kterým hodlala řidiči vylepšit ciferník nebo aspoň rozbít sklo a s pocitem, že prodnešek by to už stačilo, se odplahočíme do obchodu, než pojede další bus.
V pátek to ovšem tak lehce vzdát nehodláme, už v polovině hodiny máme sbalené téměř všechny věci, a když zazvoní, tak už jen fičíme do šaten. Zpočátku se zdá, že je ještě čaaaasu, ale pohled na hodinky mě ujistí, že už je OPRAVDU 13.32, tudíž si jednu botu obouvám až po cestě na zastávku, s kabátem ledabyle přehozeným přes ramena. Lidé nám nestíhají uskakovat z cesty, možná jsme při běhu někoho i porazily, ALE! Autobus jsme tak tak stihly když do něj nastupoval poslední člověk. Namáčknu zády ke sklu a lapám po dechu, očekávám známe trhnutí, jak se autobus bude rozjíždět, ale nepřichází. Není pochyb, že tentokrát byl všechen spěch zbytečný, neboť autobus zůstal stát a čekat na opozdilce ještě celých pět minut ...