O jednom neobvyklém pošťákovi

Na jisté poště, kde jsem byl dlouhá léta zaměstnán, se vystřídala celá řádka zaměstnanců, která svým zevnějšek i chováním působila poněkud neobvykle.
Pan Roman byl zjev už od pohledu. Na hlavě měl klobouk, jenž se svým tvarem podobal tomu, co nosil na hlavě Krakonoš ve večerníčku o Trautenberkovi. Vousy a delšími vlasy též připomínal Krakonoše. Tím však podobnost končila. Na sobě měl obvykle hnědou koženou bundu, ošoupané džíny a na nohách kanady.
Takhle odění se jednoho rána objevil na poště, na které okamžitě propuklo pozdvižení a hned se stal středem pozornosti. Už v ten den kolovala poštou zpráva, že nastoupil Krakonoš. A tahle přezdívka mu také zůstala.
Je vám jasné, že při doručování zásilek také budil velkou pozornost. Mnoho adresátů se leklo jeho vizáže, a tak se stávalo, že mu prostě někteří lidé neotevřeli. Jeho kolega pak těmhle vyděšeným adresátům vysvětloval, že se nejedná o lupiče, či o podivnou existenci, ale o nového pracovníka pošty. On byl na užaslé výrazy lidí, co potkával už dávno zvyklí, a tak jejich reakce bral s nadhledem.
O jeho doručování velmi brzo kolovalo velké množství historek, z niž se jen některé zakládaly na pravdě. Tyhle a také ty pravdivé se pak po řadu let vyprávěly mezi pošťáky. A jeho přezdívka Krakonoš se stala už za jeho působení na oné poště pojmem.
To takhle jednou nesl zásilku do jednoho obchůdku, ve kterém zrovna byla jen prodavačka. Když do něho vstoupil, tak ona vytřeštila oči a k smrti se vylekala. Nestačil jí ani cokoliv říci a k jeho překvapení vytáhla na pult třesoucíma se rukama pokladnu plnou peněz. A tak jí začal přesvědčovat, že není lupič, ale pošťák, co jí nese balík. Prodavačka však stejně málem omdlela.
Jindy zase šel doručit zásilku do banky. Sotva však vstoupil dveřmi do ní, tak se pozornost všech na něho okamžitě soustředila. A vzápětí se k němu seběhlo několik pracovníků ostrahy, kterým pak dlouho vysvětloval, že nepřišel banku přepadnout.
Tu a tam se také znelíbil nějakému psu, pro jehož majitele měl balík, a tak se stávalo, že docházelo díky tomu k dramatickým scénám. Jednou mi vyprávěl, že staré paní, pro níž měl zásilku, utekla z bytu kočka. Začal být iniciativní a pokoušel se jí chytit. Skončilo to tím, že se dostal až na střechu domu, kde v honbě za kočkou pokračoval. Stejně mu utekla a on málem zažil pád ze střechy.
I na poště nebyla nouze o zajímavé zážitky s ním. Jednou několik pošťáku sedělo v místnosti, kde pořád otravně dlouho zvonil telefon. Všichni nadávali a on jeho drnčení ukončil tím, že sluchátko nadzvedl a zase jej položil. Jenže telefon začal po chvíli opět zvonit. To už se naštval a popadl sluchátko, načež do něho řekl: „Tady ponorková základna!" a hned zavěsil. O dvě minuty později vtrhla do místnosti naštvaná vedoucí s tím, že jí seřval po telefonu někdo z ředitelství. Jistě tušíte za co.
A na závěr jedna historka, co vstoupila tak trochu do historie jedné pošty. Jedno ráno přišla na poštu neohlášena kontrola z ředitelství. Pošťáci co nejrychleji vyjížděli na své rajony, a když zela hala prázdnotou, tak vedoucí na ní zavedl kontrolory. To však byla chyba. Ti hned spatřili ke svému úžasu na podlouhlém topení spát podivně vyhlížejícího muže. Sotva k němu přišli, tak sním zacloumali a Krakonoše vzbudili.
„Co tady děláte?" zeptal se jeden z kontrolorů.
„Já tady hlídám balíky," zněla jeho odpověď, ale nikde žádné zásilky nebyly. O vedoucí ho se pokoušely mrákoty a kontroloři na něho nevěřícně zírali.
Pana Romana jsem potkal po letech už bez klobouku, bez dlouhých vlasů a vousů. Vypadal nezvykle normálně, ale já ho pořád viděl v Krakonošské vizáži. Kdyby takhle tenkrát nastoupil na poštu, tak by pomyslný zlatý fond poštovních historek byl ochuzený.