Ze dvanáctého

Odkud jde ta melodie, která mi zní v uších? Nejspíš ve vedlejším pokoji někdo sleduje další díl hloupýho večerního seriálu. Určitě se na obrazovce zrovna odehrává tuctová milostná scéna a moje matka je nalepená na televizoru. Dobře vím, s jakou oblibou se na takový seriály dívá. Nepřipadá jí to stupidní, naivní, nereálný, tak jako mě. A nebo připadá a právě proto se jí to líbí? Snad nemůže najít ve svým životě podobnou chvilku a zdá se jí to vzácný. Ne jako mě. Na kolik takových romantických chvilek si můžu vzpomenout já? Dá se to vůbec spočítat?
Ráno vstanu opět v osm a poté, co si vyčistím zuby, stáhnu vlasy do culíku zelenou gumičkou, nanesu na řasy trochu řasenky, se vydám koupit pečivo. Každej den to stejný. Stejný rohlíky, chleba, stejný plnotučný mlíko od Tatry v modré krabici, papírový kapesníky a máslo, který mi nikdy nechutnalo a v lednici jsem vždycky měla kulatou krabičku s margarínem. Uvařím oběd. Vyvenčím psy. Ptám se sama sebe, jak dlouho se dá takovej stereotyp vydržet. Když se večer vidím před zrcadlem, sleduju tu tvář, která se mi zdá tak hezká a přitom se neusmívá a to ji hyzdí. Mám tolik slz, proč jimi šetřit? Nemám důvod brečet a přece se mi chce. Proč to jen dělám? Důvod neznám. Snažím se rozplakat. Snažím se doplnit tu melancholickou atmosféru slzami, které se nechtějí dostat ven z očí. Kde jste, slzy? Kde jste, když chci plakat? Tak se zamyslím nad otázkou, proč vlasně chci být smutná. Nebaví mě už být veselá? Nebaví mě být šťastná a rozesmátá a spokojená. Baví mě se trápit, stýskat si po chlapovi, kterýho nemůžu mít, po věcech, které nebudu nikdy moci dělat, po místech, které nikdy nenavštívím. Mám pořád co dobývat.
Telefon přeruší moji idylku...