Fejeton o mrtvém

Prostě najednou stojíte před hrobem a koukáte a koukáte ... koukáte na černobílou podobiznu a cítíte, že se vám ta osoba na fotografii, která už mimochodem devadesát pět let kouká na kytičky zespod, nesmírně zamlouvá a že kdyby byl ještě živ, tak byste, dámy, neváhaly před ním upustit bílý kapesníček.
Ok, není to normální a nejsem normální, jo, ano, líbí se mi mrtvý, stačí? Sympatie zkrátka neovlivníte:)
Říkám vám, hřbitovy byly vždycky moje gusto a především ty staré, kde na hrobech lze už jen s obtížemi vyluštit jména a data. Jména mě popravdě moc nezajímají a data jen pokud jsou opravdu stará, ale co na hrobech každopádně dokážu ocenit, jsou ty černobílé fotečky ve starodávných rámečcích, ze kterých na vás koukaj načesaný dámičky a snobsky se tvářící chlapíci s takovým tím bílým smotaným šátkem místo kravaty.
A že mě teda tenhle portrétek zaujal ... Budiž země tomu neznámému Theofilovi lehká, ale když jsem setřela z kouku úst slinu, napadlo mě, jak by se asi sličný Theo tvářil, kdyby měl jen nejmenší tušení, že nad jeho posledním domovem stojí střapatá šestnáctka, která místo aby prolézala obchody, se promenuje po hřbitově a prohlíží fotečky na hrobech. Určitě byl zvyklý na obdiv dívek jiného ražení než jsem já. Hlavou se mi mihlo, že když se odsud hnu, objevím určitě ještě starší a zajímavější náhrobní snímky, ale pak mi to v mozku setřela neviditelná houba, však co, ostatní počkaj, přece tu toho kořena nenechám jen tak bezpovšimnutí.
Když o pár minut později zatřese mou paží kamarád, můj spolucourač po hřbitovech, a drze se otáže, proč okouním celou věčnost u jednoho hrobu a jestli si tam rovnou nechci ustlat, rozhorčeně se do něj pustím, ačkoli to není špatný nápad, a více méně slušně mu vysvětlím, že on jako kluk něco takového v životě nepochopí. Vždyť kdo kdy viděl tak dokonalou harmonii vepsanou ve tváři? Ty okouzlující tmavé oči a tmavé, hladce a přitom nenásilně a neslizce sčesané po staromódnu z čela si musely vydobýt nesčetně mnoho srdcí mladých dam. Postarší tetičky se při odpoledním čaji o pohledné Theově tvářičce bavily jako o ideálu tehdejší krásy a slečny pod pohledem vysokého džentalse (no jo, porád, jasně že to nejde na fotce poznat, ale určitě byl vysoký, jinak by ten hrob nebyl tak dlouhý!) jihly a omdlévaly s čichací solí u nosu. Určitě. To vím.
Dominik na mě po mém proslovu kouká jako na zjevení.
"Vždyť je mrtvý ... ?"
"A co. Právě proto."

Příště sem přinesu nějaký kvítko a setřu ten poslintaný hrob ... :)