Týden ve znamení Černého Petra

Tuhle jsem se v pondělí ráno probudila a na okraji postele mi seděla Smůla a pomrkávala na mě v šeru pokoje jako by se nechumelilo. Když neuvidím já ji, neuvidí ani ona mě, pomyslela jsem si, zavřela oči a opatrně se kolem ní protáhla, aby na mě náhodou nesáhla a neulepila mě. Jenže se zavřenýma očima se některé věci dělaj těžko, takže jsem Smůle vletěla přímo do náruče...
Čímž jsem samozřejmě rozpoutala zkázu. Ne den zkázy, jak jsem si až do poledne myslela, ale celý týden zkázy. Navzdory tomu, že jsem obvykle optimistického ražení, vyznávám heslo "Špatný začátek = ještě horší průběh = co nejhorší konec". A jelikož jsem si po cestě do koupelny málem ukopla palec, ve sprše nejdřív skoro zešedivěla šokem z ledové vody a následovně si opatřila popáleniny druhého stupně náhlým přetočením kohoutku, pomalu jsem se začala smiřovat s faktem, že mě Smůla ocejchovala a mým dnešním průvodcem dne bude sám Černý Petr.
Přestože štreku k zastávce jsem v ten den musela vyšlápnout sama, neboť moje kamarádka šla podpořit zdravotictví, neopouštěla mě taková divná, povznášející nálada. Celkem příjemný pocit, něco jako když jdete opilí na popravu. Vzhledem k tomu, že mi neujel ani jeden bus a žádný bezohledný řidič očividně nebyl nadržený touhou skřípnout mě pod koly svého bouráku, počala jsem doufat, že jsem třeba Smůlu a Černého Petra přestala bavit. Jenže ne nadarmo se říká "Neříkej hop, dokud je před tebou ještě kaluž". První hodinu byla moje zbožňovaná čeština a ani profesorovo pozitivní prohlášení, že se bude zkoušet, a posléze i celkem zbytečný dotaz, jestli někdo chce jít dobrovolně, mě nevyvedl z míry, protože ke zkoušení mě radši nikdo moc nevyvolává a z češtiny to doposud ani nebylo zapotřebí. Náhodné čarování s čísly vytáhlo před tabuli nejprve mou spolužačku Lucku, vyčarovalo jí pětečku a další v pořadí bylo číslo sedmnáct, čili mě zkoušení minulo jen o vlásek. Prozatím. Ani další spolužačka u tabule důlek nevystála, a když se třídou rozlehlo "osmnáct," bylo mi jasné, že tentokrát mé motlitby (dneska ne, prosím, dneska ne, přísahám, že se budu odpoledne učit, když nebudu dneska zkoušená...) vyslyšeny nebyly. Od uculujícího se profesora jsem inkasovala ruskou jedničku, ale jelikož mi nebyla zapsána, došlo mi, že zítra mě pravděpodobně postihne stejný osud jako dnes, osud zvaný opravné zkoušení.
Pondělí tedy proběhlo ve znamení úrody špatných známek a opasku, který mi při převlíkání z tělocviku rupnul.
Mimochodem, horoskop mě velice potěšil sdělením, že menší nehody v tomto týdnu, jsou jen malá předzvěst toho, co nastane příští týden.
Úterý začalo podobně, ba ještě hůře, a průběh dne byl neméně katastrofický, což ještě zintenzivnila má kalamitní povaha. V první polovině dne se mě snažily u dna držet čtyřky z písemek, ačkoli ta z matiky byla spíše důvodem k oslavám. V odhadu, že se asi nevyhnu opravnému zkoušení, jsem se opravdu nesekla, a přes nesmělé počáteční protesty jsem se opět ocitla na nejnevýhodnějším místě třídy - před tabulí. I když jsem byla poměrně slušně našrocená (vždyť jsem se taky drtila nejmíň tři hodiny!), zkoušení dopadlo přesně tak, jak jsem nechtěla, tedy přesně tak, jak obvykle dopadává v dějepise, tedy přesně tak, že pak chudáci zkoušející mají ještě týden noční můry a bolesti hlavy. Protože ve mě ještě pořád přetrvávala bláznivá povznesená nálada, bylo mi všechno k smíchu, a jen poslední zbytečky vůle mě dělily od ničivých záchvatů smíchu, kterým bych se při zkoušení ráda vyhnula. Což ten den bylo dost nereálné a občas se mi nepovedlo nechat si nějaký ten menší záchvat smíchu pro sebe.
Ale jak už jsem říkala, pořád tady je ten "ještě horší průběh"... Na další hodinu jsme se přesouvali do "sklepení", tedy do přízemí na hodinu výpočetky, kterou z duše nesnáším a profesora, který nás na ni učí, vlastně taky ne. Myslím, že antipatie buou nejspíš vzájemné, neboť ani ne deset minut po začátku hodiny mě milý pan profesor požádal hlasem zvýšeným na volume 73, abych opustila třídu a vrátila se až za hodinu. Čili jsem až do přestávky za živa společensky hnila na topení na dívčích záchodcích, a otupovala si svůj bystrý mozek stupidními hrami na mobilu.
Dnes v noci mě probudily předsmrtné křeče v břiše a po počátečním šoku, že mám asi rakovinu, mi došlo, že jen nastala lhůta měsíčních splátek. To mělo za následek poměrně tíživé sny, které finišovaly jedním obzvlášť morbidním, v němž jsem byla zkoušená z ekomoniky. Po probuzení jsem si uvědomila, že je čtvrtek a první hodinu ekonomika, a vyslala jsem k nebi tichou modlitbičku, prosím, jen ať nemám věštecké sny. A co myslíte? Mám. Od věčně usměvavé paní profesorky jsem obdržela milostivou pozvánku k tabuli a po pěti deseti minutách i propustku v podobě 2-.
Těsně před vypuknutím suplované angličtiny dostala spolužačka Nikola spontánní nápad, jehož princip spočíval v bulnutí angliny. Půlka naší skupiny english začátečníků sice áchala a óchala jak je to skvělý nápad, ale k činům se nikdo neměl, tudíž jsem se Nikoliným komplicem stala já. Navzdory vší té smůle a Černému Petrovi, který se mi ve dne v noci věšel na paty, jsme po návratu do školy (mimochodem vrátná nás pustila ven i dovnitř, to jako podporuje záškoláctví?) zjistily, že na naše bulanky nikdo nepřišel.
Možná se ke konci týdne karta přece jen obrací a já si třeba vytáhnu i Eso nebo Krále? Nebo to zítra bude zase Negroidní Péťa?