Z gauče nejlepší trenér

Na cestě do kuchyně pro mou pravidelnou půlnoční svačinku se ke mně dostanou hlasy jako z hokejové střídačky. "No tak přidej! Nevidíš Plekance v rohu? Ježiši, na kterým rybníce jste se učili bruslit? Nechceš pánev do ruky, aby se ti ten puk lépe vyrážel, Hnildo? Bože, vždyť ten rozhodčí je úplně slepý, jak tohle mohl uznat?"

Opatrně nahlédnu do našeho obývacího pokoje, abych nedostala pukem pod oko. Kdepak, pukem nedostanu, to jenom můj tatínek koučuje s pivem v ruce naším hokejistům na šampionátě v Kanadě. Zeptám se tichým hlasem, jak se nám vede, ale odpovědi se nedočkám. Buď můj otec stárne a nedoslýchá nebo prostě vypnul pro reálný svět a vnímá jen deset "pitomců", použiji výraz mé maminky, která se radši pro dnešní večer přestěhovala k sousedům, jak se honí za jedním pukem.

"Dones mi z ledničky ještě jedno pivo," přikáže mi otec, který si asi myslí, že jsem jeho trenérská druhá ruka. Bez protestů nesu jeden tekutý chléb národa našeho a usednu si vedle druhého Lojzy Hadamzika. "Tati, můžu si tam přepnout na chvíli Novu?" zeptám se avšak tuším, že za takovou otázku dostanu od otce alespoň menší dvouminutový trest za drzost ve hře. "Zbláznila ses? Teď když hrajeme v oslabení? No, ty ses dočista zbláznila!" dostávám výchovnou hokejovou lekci. Tak to je dobré, já jsem se zbláznila. Můj otec si myslí, jaký není trenér českého mužstva, ale já jsem se zbláznila.

Stejně je zajímavé, jak nám sportovní utkání dokážou vlézt do naší mysli a zcela nás na pár hodin odříznout od reality. Táta je tomu přesným příkladem, ale nemám mu to za zlé, každý potřebuje aspoň na chvíli nějak vypnout a odreagovat se. "Tak jsme to zvládli, hoši!"