Miminko

Asi bych se měla přiznat, že malé děti mi docela dost vadí, sama nevím proč, a není to zrovna něco, s čím bych se měla jako potencionální matka (chraň bůh, teda, teď) veřejně chlubit.
Stejně tak nechápu, jak jsem dnes mohla s lehkým srdcem přistoupit na nápad spolužačky Lucky, že s další spolužačkou Mončou půjdeme po škole vozit její dvouměsíční neteř.
A náhodou...
Zatraceně prťavá Natálie zavřela očička jen co Monča trochu zahoupala kočárkem, a ačkoli jsme s Lucií každou chvíli nadskakovaly a děsily se, aby se mimino neprobudilo a nespustilo kravál, Mončina neteřinka spala celkem klidně. Až moc.
"Nezdá se vám, že je jako mrtvá? Vůbec se nehýbe," napadaly mě po půlhodině Natálčiny ztuhlé spací polohy poněkud černé myšlenky.
Starostlivě jsme se nakláněly nad kočárkem. Lucka zkusmo cvrnkla ukazováčkem do holčiččiny rozevřené dlaně a miminko instinktivně podávaný prst stisklo, čímž jsme se přesvědčily, že zdánlivě tuhé bambino je mezi živými.
Po hodince snaživého přemlouvání obou kamarádek jsem se přes počáteční protesty (néé, to je v pohodě, mě nebude vadit, když se na mě ve vození kočárku nedostane!) uvolila, že teda kočárek s klimbajícím děvčátkem povezu. Možná to je tím, že to žilkovaté a trochu pomačkané bejby celou dvouhodinovou procházku prosnilo, ale mě se to vození docela líbilo. Nejdřív jsem se necítila zrovna pevná v kramflecích s tak křehkou bytostí pod rukama, ale po pár minutách, kdy jsem odhalila zapeklitě komplikované řízení prehistorického kočárku, jsem odmítala pustit povoz s bambinem z ruky. Vychutnávala jsem si zmatené pohledy kolemjdoucích, kteří mě snad zpočátku pokládali za nezletilou matku, dokud nespatřili v těsném závěsu za mnou i mé dvě kamarádky, které na mě s mírnými obavami v hlase volaly, že bych si měla udělat řidičák na kočárek, neboť s tím jezdím jako s tankem. A Natálka pořád spala, i když jsme se s holkama bavily dost nahlas a všude kolem se ozýval bezuzdný hlahol a vrčení aut. Sice občas zamrnčela a švihla pěstičkou, ale za celou dobu oko neotevřela. A my se mezitím bavily na téma tak odišné od běžných témat téměř sedmnáctiletých slečen. Od vzpomínek na naše vlastní miminkovské časy, které pochopitelně známe jen z vyprávění rodičů, jsme se dostaly až k diskuzi o našich vlastních, v budoucnosti možných dětech, které teď striktně odmítám a ještě dlouho odmítat budu. Chci cestovat, kdo by mi to asi tak hlídal? V jednom jsme se shodly - že ženy teď zakládají rodiny mnohem později, než naše matky. Kdyby nás někdo slyšel, o čem se bavíme, nejspíš by se nestačil divit. Ale takové malé mrně v kočárku dokáže divy. Dokonce jsem si i odpustila obvyklé řeči typu "děti by se měli rozpouštět v kyselině nebo zalévat do betonu" (no jo, je to jen krutý humor).
Docela fajnové, takové dítě. Na pár hodin.