Suma sumárum

"Neuč se, život tě naučí!"
Končící, ale ještě pořád nynější školní rok mi nejen něco vzal (dobrý prospěch ze ZŠ, hej!), ale hlavně mě obohatil o mnoho zajímavých zážitků, lidí a poznatků, z čehož ne všechny mají svůj původ v učebnicích.
Když člověk ví jak na to, a řídí se heslem Škola hrou, může se nepovinná školní docházka zvrtnout v docela akční jízdu. Vážně, na svůj úplně první rok na střední škole budu vzpomínat i po menopauze.
Tuhle třeba Dráculka napsala fakt grandiózní povídku "Profesor Goméz", po jejímž přečtení jsem měla strach jít na hodinu češtiny, a když jsme ji chtěly ve školní knihovně vytisknout, vytisklo se to omylem dvakrát a jedna z kopií zůstala ležet na tiskárně, no a pak záhadně zmizela... stejně záhadně hned nato zmizely i pověstné, hrůzu nahánějící prsteny z rukou češtináře, profesora Goméze alias Dr. Jekylla. Docela perná chvilka, toto.
A nebo, kde jinde než u nás na škole se vyskytuje mrtvolně bledá učitelka s vyhaslým pohledem, která chodí každou středu o velké přestávce strašit na záchodky v přízemí? Dráculka tvrdí, že vypadá jako duch, mě osobně spíš připadá jako lady Macbeth.
A školník se svou zarostlou image řezníka z hororu a mohutnou postavou, má dole ve "sklepení" trojzubce a vzduchovky! No uznejte, není to trochu podezřelé, není to až přehnaná ochrana studentů veřejné správy a gymnázia?
Školní bufet... kolikrát nám tam pan Petr podstrčil zadarmo bonbónek nebo vybral nejlepší a největší vdolek! Ani pro milé slůvko nejde daleko, stejně tak Barčina mamča, která v bufetě taky obsluhuje. A kolik kešů jsem za ten rok v bufíku utratila, nejmíň deset tisíc! Když to tak počítám, tak jsem přesně tolik mohla našetřit, realita ale čítá ubohé čtyry stováky zelené.

Přežila jsem nejen úmorné, a uznávám, leckdy i děsně zábavné jízdy busem, protivné důchodce žijící v iluzi, že karosa je nafukovací, a jejich šťouchání francouzskými holemi do hlavy a jiných tělesných partií, ale i ranní, desetiminutové "štreky" na zastávku za každého počasí. Přežila jsem dusná rána, kdy mi během těch deseti minut hrozilo chcípnutí, sychravý počas, který se vtíral pod oblečení, neviditelný déšť, který se vtíral i pod kůži, sníh, sníh s deštěm metoucí člověku přímo do ksichtu, námrazu, na které jsem si div držku nenabila, přežila jsem i nerovný boj s ledovým vichrem, který podstatně znesnadňoval už tak obtížnou cestu k zastávce.

Na vlastní kůži jsem okusila, že i řidiči jsou jenom lidi a že mají "své dny". Tím chci říct, že nebyli vždycky zrovna milí, a ten sviňák z ranního busu mě vytáčí skoro denně, takže den bez jeho nabroušeného výrazu postrádá půvab.

Desetiměsíční "teror" ze strany naší miloučké a vždy spravedlivé tělocvikářky, mě jen utvrdil v názoru, že žena, která v minulém životě zastávala funkci despotické vězeňské dozorkyně, by neměla učit. Stejně tak jsou na odstřel učitelky, které trpí komplexy ze své výšky, viz. naše angličtinářka s vlastnostmi ne nepodobnými tělocvikářce, překřtěná na Kazimíru Kazisvětovou. Ta bába je schopná nabonzovat člověka třídnímu během slabé minutky!

Na vlastní oči jsem se přesvědčila, že i docela obyčejná vosa se dá zabít originálně. Umlátit botou, například.

Celé kyblíky slz smíchu jsem vyplakala nejen na rozhledně, ale i v hodinách dějepisu s vtipným panem profesorem, který má ze mě možná maličko trauma. Ó, má platonická láska č. 2...

Když už jsme u rozhledny, ten neobyčejně obyčejný kousek zábradlí toho pamatuje tolik, že by nám tam měli vytesat na pamětní desku "Balkon V1.B", jak říká profesorka na TA, které neustále vrtá hlavou, koho furt odtamtud vyhlížíme...

Přišla jsem i na to, a to ne sama, že i taková špatná vlastnost jako je žárlivost, může posloužit jako jádro divadelní hry.

Věřte tomu nebo ne, i třídní schůzky můžou být děsná sranda. Na obě jsem se nemohla dočkat a stálo to za to.

Jednou jedinkrát mi hrozilo propadnutí. Hádejte z čeho.

Jednou jedinkrát mě profesor nemilosrdně vyhodil z hodiny. Dodnes nevím za co... !:)

Třikrát jsem vybulala vyučovací hodinu. Matiku, anglinu a něminu. Zajímavé, že krom matiky, kde jsem zodpovědnost za své činy hodila na ČSAD, si mé nepřítomnosti nikdo nevšim.

Uplynulých deset měsíců pro mě nachystalo jedenáct nesnesitelných migrén, osm středně silných a dvanáct slabých.

Jsem o dvě kilečka těžší. Hurá!

Pavučinový porost (vlasy) je o cca 10 cm delší.

Byl mi odcizen čtenářský deník! Profesorem!

Poznala jsem, že třída plná bab nemusí být každý den na mašli. Tímto zdravím Dráculku, Barčku a její hořící peklo, Kikinu a Lůcu:)

Během tohoto školního roku jsme společně s Rozsypalem, který je ve skutečnosti žena (ale fakt), proměnili naši lavici v pamětní desku.

Jednou jsem zvítězila v celkovém počtu bodů v Gomézovské statistice:)

A hlavně, ani jednou se mi nepodařilo (kupodivu) vyzkratovat školu nebo aspoň zavirovat školní počítač.
Ale příští rok vypneme na škole proud:) Aspoň na výpočetku.
Můžu si snad na něco stěžovat? Nemůžu. A nechci. Jsem tady šťastná, a doufám, že ještě dlouho budu, i když ty dva poslední týdny budou určitě opruz jako i jinde na konci roku.
A tolik plánů do druháku... ;) Los fantastikos!