Dědek v autobuse

Nastupuji do autobusu, v uších sluchátka – s přáním zpříjemnit si cestu hudbou – sednu si na nejbližší sedadlo. Ouha „Pustíš mě sednout ty nemehlo?“ – dere se přes lidi div je nepovalí malý protivný dědek. S naštváním uvolňuji sedadlo a pustím ho si sednout. Úšklebkem ho pošlu do háje. Zrovna, když si sednu, a to jedu na konečnou – pomyslím si. Budiž, jedeme dál. Nastoupí žena s kočárkem. Potřebuje se dostat na místo určené kočárkům, avšak tam sedí ten dědek co jsem ho pouštěla a jenž nadával na naší mládež jak je neochotná. Žena ho mile poprosí jestli by jí tam pustil – dědek odsekne – „Nepustím, jsem důchodce, chci sedět a tady je to pro důchodce“. Jiný stařík se s ním začne hádat ať jí pustí, že je to pro kočárky, aby nemusela stát ve dveřích a na každé zastávce vystupovat, pouštět lidi a zas nastupovat. Později se k nim přidá celý autobus a stane se z toho hrozná fraška. Někteří se hádají a někteří se smějí. „Ty dědo starej odleť odtamtaď“, „Dědku vypal“, „Nakopnu ti prdel“ – slyšela jsem celou jízdu. Stála jsem u tyče, hleděla na toho dědu a vůbec mi to nebylo do smíchu. Po nás chtějí staří, abychom je pouštěli a oni blbýmu kočárku uhnout nemůžou?? Kočárek nakonec vystoupil a na dědka lidé pořád řvali. No představte si to :-)