Chyťte psa!

Zevlíme s mou lepší polovičkou na pokácených kmenech v lese a jsme tak nějak zabraní do sebe, když tu najednou nám u spodních hnátů cosik zasyčí, až jsme leknutím vyskočili jak šašek z žertovné krabičky. Šmarjá! Zmije! napadlo mě jako první. Jakmile ze mě opadne prvotní šok, sleduju poněkud nervózní Pepanův pohled a hned mi je jasné, že se za mnou zase objevil ten ušmudlaný roztřesený čoklík, který nás asi před dvěma hodinami stopoval.
Teď už je nabeton jasné, že se pes někomu zatoulal a podle jeho rozklepaného stavu, vyděšených oček a celkového žalostného vzezření už je ve vyhnanství pěkných pár dní. Chvíli kolem něj neklidně poposedávám a poskakuju, ale pohladit se ho neodvážím, co kdyby měl náhodou vzteklinu? Třepe se jak na elektrickém křesle.
Děkovat šťastné náhodě, že se na lesní cestě jako zázrakem objevila starší červenovlasá paní se psem, jehož formát by odpovídal Maxipsu Fíkovi. Anděla bych v tu chvíli neviděla radši, než tu dobrou duši s medvědem, teda vlastně psem (i když grizzlymu byl podobnější). Oba naši spasitelé přistoupili blíž, a my s Pepíkem jsme jim vylíčili naše obavy o ten vystrašený štěněcí uzlíček.
"To bysme asi měli zavolat policii, ne?" zaváhala trochu paní a přitáhla si svého mega psa na vodítku blíž. Zatoulané štěně si mezitím ustlalo na kládách a s předními ťapinkami schoulenými pod sebe vážně sledovalo celý rozhovor.
"Asi měšťáky?" nadhodila jsem.
"Jo, měšťáky... 156 mají číslo," ozval se i Pepík.
"Ale ne, 156 ne, oni přece mají strašně dlouhé číslo..." nesouhlasila paní. Nakonec nám to nedalo a sto padesát šestku jsme vyzkoušeli. Nerudný hlas oznámil, že jsem se dovolala na městské chlupaté v Ostravě, což mě na chvíli vyvedlo z míry (jak Ostravská policie??), požádala jsem o číslo na měšťáky našeho města a hlas v telefonu se dušoval, že mě přepojí. Mezitím co mi do ušních bubínků pustili fakt "pěknou" muziku z ústředny nebo odkud, předala jsem radši mobil honem starší paní. Ta popsala cajtům přibližnou polohu místa, kde jsme byli, a nám dvěma plus psovi slíbila, že s Maxipsem Fíkem počká u nás, že nespěchá. Tím líp.
Dvacet minut uběhlo a muži zákona furt nikde. Všichni tři jsme řešili osud štěněte a s mizící trpělivostí čekali na záchrance. Když jsme moudře usoudili, že nás tady asi nenajdou, rozhodli jsme se jít jim naproti až na kraj lesa. Jenže jak donutit štěně bez výcviku k poslušnosti? Snad poběží za piškotem! Zkusmo jsem zamávala psovi piškotem před čenichem. Kupodivu to zabralo a pejsek celkem ochotně běžel za náma. Zpočátku to byla děsná sranda, běžet ohnutá v pase kousek před psem a lákat ho na piškot, jenže na kraj lesa to není zrovna kousek a ačkoli nejsem nejstarší, kolena i kříže se začaly ozývat. A štěně pomalu ztrácelo pozornost, jako by ho už unavovalo běhat jak ťuťmak za šmakunkou v podobě piškotu.
"Tam už stojí policajti!" upozornil mě Pepík.
"Fakt? No sláva, už mě všechno bolí, jsem zpocená a potřebuju smrkat!" postěžovala jsem si, v hlase mnohem menší nadšení z celé záchranné akce než na začátku.
"No... ale mohli by nám jít třeba naproti, ne? A ne tak jenom tak stát!" rozčílil se i Pepan.
Už už jsem dobíhala k cíli, když pes najednou definitivně ztatil zájem o rozdrobený a potem rozhňácaný piškot v mojí pazuře. Krucinál! Teď to musí všechno zkazit!
"Pse! Pocem!" vztekám už se skoro i navenek.
"Klid, nebo ti zas uteče," směje se mi Pepa a naše neobratné počínání, marnou snahu nalákat psa na kousek trávy sleduje zpoza plotu drobná stařenka a samozřejmě i dva velmi schopní policajti, ovšem neschopní hnout brvou. Šlak by mě trefil! Konečně se ten mohutnější rozhoupal a popošel pár kroků k nám, a já v něm poznala mého souseda přes dveře.
"Jé, ahoj," pozdravím ho a on mi kývne. "Nazdar".
Přistoupí ke štěněti, na které padne stín policistovy urostlé postavy a začne se neklidně cukat a pobíhat kolem. No to snad... ! Tak pracně ulovený pes (no jo, ulovil se sám, ale co to dalo práce dotáhnout ho přes půl lesa až sem!) a on nám ho zas vyplaší!
Soused policajt si přidřepl k nám a psovi (zatímco jeho odvážnější kolega zůstával zevlit u auta), v ruce vodítko a nejistě si s ním pohrával.
"Mám ho připnout?" zeptám se už kapku netrpělivě.
"Hm," zahučí a vrazí mi vodítko do ruky. Psovi do smyčky sice hlavu vložím, ale inteligentně mě nenapadne smyčku utáhnout, takže pes, tušíc zradu, se vyvléknul a nenápadným poklusem zamířil zpátky k lesu.
"Pse! Stůj!" volám. "Nemáte piškot?" obracím se zoufale na stařenku za plotem.
"Možná by šel na rohlík," napadne ji a zaběhla do domku.
S Pepíkem se zatím snažíme psa nalákat na sladké řeči o dobrůtkách, které určitě dostane.
Stařenka klusala k brance se třemi kolečky vysočiny.
"Zkuste to, třeba se nechá nalákat na salám!"
Přijmu od ní kolečka salámu, potlačím nutkání jedno na místě sežrat a s novým elánem a Pepíkem v patách jdu nanovo lovit psa.
"Pse! Salám!" snažím se získat si štěněcí přízeň a kroužím mu salámem před nosem.
"Podívej, co Monča má," pomáhá mi Pepík. Soused policajt se trochu probere ze snění za bílého dne a nečekaně pohotově zareaguje:"Tumáš laso... chyť ho," zahučí neochotně a hodí Pepovi tu smyčku.
No to snad žertuje? S Pepanem jsem si představovali ozbrojenou jednotku s uspávací injekcí (no jo, to je trochu přehnané, ale co kdyby byl pes agresivní?), pytlem a neskutečnou ochotou, a místo toho? Dva znudění poliši a psa stejně nakonec chytáme sami! Paní s Maxipsem Fíkem by jistě poskytla pomocnou ruku, ale sama měla co dělat, aby svého psa grizzlyho udržela v klidu na vodítku.
Jakmile pes ucítil salám, probral se z letargie a skoro mi uhryz pazuru. Leknutím jsem salám upustila a v duchu si děkovala, že jsem ani jedno kolečko neslupla, protože i tři kolečka vysočiny budou očividně málo. Pes vyskočil pro další. Na to, že až doteď hrál chudáčka, docela čile. Pepa mi rychle hodil vodítko od policajtů (já v duchu proklínala svou sportovní "zdatnost" a doufala, že laso chytím), a když se pes sápal po posledním zmačkaném kolečku salámu a po mé ruce, protáhla jsem mu vodítkem hlavu a UTÁHLA. Myslela jsem, že v tu chvíli porodím. Až teď konečně strážce zákona s ospalým pohledem zasáhl a odtáhl psa na vodítku k autu, kde čekal policajt mladíček, co beztak sotva opustil školní škamny. Zmoženi námahou jsme se rozloučili s přítomným osazenstvem a napůl šli, napůl se vlekli domů.
Pes v autě zoufale zavyl. Možná by bylo lepší, vzít ho domů, ale docela dobře si dovedu představit, jak by reagovala mamka, kdyby jí při příchodu z práce u dveří neoblízl taťka, nýbrž pes.
A psa už nechci ani vidět. Ani v polívce.
Jo, abych nezapomněla. Tímto chci poděkovat Pepíkovi, staré paní a jejímu psovi, staré paní č. 2 za salám, a taky tak trochu i městské policii města Havířov (za vodítko).

Mimochodem, toho psa jsem si pojmenovala Napoleon.
I když není můj:)