Prababičko, mám tě ráda!

Moje prababička, úžasná žena. Ona byla vždycky skvělá, pamatuji si, jak když jsem byla malá ona mi dávala čokolády a bonbony. Já si u ní vždy v pečovatelském domě kreslila na jídelníček. Leckdy mě nebavilo za ní chodit skoro každý den, ale teď toho lituji. Moc toho lituju, promiň prababi, že jsem byla tak sobecká. Prosím promiň mi to, kéž by se to dalo vrátit, abys zase byla zdravá… Když tohle píši slzy mi kapou na klávesnici u mého notebooku. Jednou se prababičky stav zhoršil a musela do nemocnice, potom zustala v péči mojí babičky a dědy. Rok a čtvrt.. Nemohla se hýbat ani sama nejedla. Babička jí krmila. Každý den, když jsem přišla, řekla jsem jí: ,,Čau babi!“ A ona mi řekla: ,,Čau“ Tak krásně to říkala, legračně, nahrála jsem si to na mobil. Je to jediná památka, co na ní mám, ted už mi to asi nepoví. A tak šel den za dnem. Před několika dny najednou prababička hůř dýchala. Sama si řekla o doktora, což u ní není normální. Odvezli jí záchrankou…..
Rozhodla jsem se, že jí v nemocnici navštívím. Jela jsem tedy s mými prarodiči. Přišla jsem do pokoje a ona tam ležela schoulená, napojená na přístrojích. Skoro ani nemluvila. Byl to hrozný pohled. A ten pokoj tak deprimující a ty babičky kolem ní.. Měla jsem co dělat, abych udržela slzy. Proto jsem se na ní usmívala, co to šlo. Pohladila jí po ruce. Koukala na mě, ale nemluvila. Babička se vrátila od doktorky celá ubrečená a mamka se na mě podívala a zakroutila hlavou. V tu chvíli jsem věděla, že to nejni dobré. Chtěla jsem být silná a nerozbrečet se. Nesčetněkrát mi vhrkly slzy do očí, když jsem viděla babičku, jak nad ní stojí a brečí. Říkala jí, že jí uvaří kuře, až přijde domů (i když prý se domu asi nevrátí) a že mi zase řekne ČAU. (Právě jsem se rozbrečela a mamka mě musela uklidňovat. Je to pro mě těžký tohle napsat.) Když se mě ale babička zeptala, jestli se o ní taky budu takhle starat až bude stará a nebude moct dejchat, nevydržela jsem to a podlehla emocím. Rozbrečela jsem se. Kdybych jí tak mohla pomoci, selhávají jí orgány a ona o tom ani neví. Myslí si, že se vrátí domu. Kéž by se to vyplnilo. Jenom na mě tak koukala.. Nejhorší pro mě bylo to loučení, babička řekla, at se rozloučíme, že to muže bejt naposledy. Dala jsem jí pusu na tvář a řekla „Čau babi“ … Neodpověděla…Vím, že chtěla..
Mamka mi pořád říká, že už je stará, je jí 95. Nechci brečet a dělat scény. Nechci dělat chudinku. Co má říkat moje babička? Která se o ní starala. Je to její máma. Já nemůžu. Babičko prosimtě vydrž! Ale jestli tomu ti nahoře tak chtějí a tobě se uleví… Ne nechci na to ani pomyslet. Ani ject za ní nemužu, nemužu jí tam takhle vidět, neusmívá se.. Jaksi už mě neuklidňuje myšlenka, že to bude dobrý. Třeba bude…Třeba mi zase bude říkat čau a usmívat se na mě.. Doktoři v to ale nedoufají. Muj pláč zastavit nejde… Nejde to.. Možná jsem citlivka, ale….
Ty si tohle nikdy nepřečteš, já vím.. Mám tě moc ráda (pra)babi a chci Ti to ještě říct, chci abys to věděla…

(Nevěděla jsem jestli to zveřejnit, ale potřebuju se vypsat. Omluvte prosím chyby, bylo to psaný v slzách)