Mission komárssible

Jakožto silný hmyzofobik se lekám při každém náletu všeho okřídleného a kdybych mohla, střílela bych z okna i vlaštovky nesoucí v zobáku bzučící mouchu.
Obzvláště v létě si opakuju mantru "rozmáchnout a zabít", co je třeba jednoduché u vos, které se tupě mačkají za žaluzií, kterou jim kolikrát nechtěně uříznu hlavu, ale stejně tak komplikované u komárů, kteří, sviňáci, splynou se zdí v okamžiku, kdy probuzena jejich hlasy rozsvítím lampičku.
Můj bratránek pojímá vykynožování komárů jako bojový sport, neboť s biblí (!) v ruce se divoce rozmachuje kolem sebe, div jsem to neodnesla monoklem, a s komáry rozčileně rozmlouvá (vy kurvy jedny komárské, celou noc byste píchaly!).
Jednou večer jsem se pak povalovala na gauči zaparkovaném v podkroví a se sluchátky v uších (jak jinak) jsem číhala na komáry. Samozřejmě, sluchátka jsem měla osolené na minimum, ale to komáři nevěděli. Jelikož se ale ten večer žádný neozval, velice jsem se podivovala nad svědícími boláky, které mi okamžitě střelhbitě během pár minut naskákaly. Od té chvíle se na mém těle krom píchanců čítaly taky modřiny, které jsem si způsobila sama ve snaze rozmáznout všechny opravdové i imaginární komáry.
Pak mě napadlo rozsvítit. Nenápadně jsem se kradla k vypínači, no hotová mission impossible, ze stolku popadla Romea, Julii a tmu a prudce jsem praštila do vypínače. Tlumené světlo ozářilo podkroví a odhalilo pořádně nacucaného komára s krevním břichem na zešikmeném stropě (fakt nevím, jak se tam dostal, když tam nejsou okna). Vybavila jsem si všechny do krve rozškrábané pupínky, díky nimž jsem měla ruku jak kyj, a vztekle po komárovi mrštila Otčenáškem, až se ze stropu urval kus omítky a pohřbil (aspoň doufám) krvežíznivého cizopasníka pod nánosem vápna. Ze srandy jsem se pokřižovala a pokračovala v misi.
Sestřenka jdoucí na kutě mě překvapila v okamžiku, kdy jsem stála na posteli uprostřed ložnice, kde jsme spaly, a držíc v ruce bibli (máme to v rodině) jsem krátkozrace mžourala po místnosti a hledala příbuzné v podkroví zesnulého.
"Co děláš?" zajímala se tónem 'to-už-zase-uctíváš-Satana?'.
"Šířím křesťanství," obrátila jsem oči v sloup.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak se sestřenice užuž nadechovala na to její "fákt?" ale pak pochopila a sklapla.
Náhle se něco mihlo na zácloně. Veronika mi vyškubla z ruky bibli a s bojovým pokřikem "útok!" švihla tou nekřesťansky těžkou knihou přímo proti oknu. Zakryla jsem si hlavu rukama a čekala třeskot skla, ale kniha se neškodně odrazila od okenní tabulky až zavibrovala, a svezla se k zemi. Komár pochopitelně uletěl. Zavyla jsem. Představa noci, kdy si zas ty nenažrané létající pijavice smlsnou na mých chodidlech, která jsem pak nemohla nacpat do tenisek, mi způsobila lehčí šok.
Bylo krátce po půlnoci, když mi kolem ucha prosvištěla snad celá komáří famílie. Loktem jsem vrazila do sestřenky, aby se probrala. Rozžhnuly jsme lampičku na nočním stolku a mlčky posbíraly naše smrtící zbraně, to jest dětské varhany a svatou knihu. Rozhlídla jsem se po místnosti a klouzala očima po zdech, kde se co pár centimetrů skvěly mrtvolky hmyzu všeho druhu a velikosti. Není divu, že to tam vypadá jak v mauzoleu.
Jedna mrtvolka se hejbla. Zajímavý. Když už mám protivníka nadosah a on očividně nevidí, že ho jdu odstranit, přepadnou mě výčitky svědomí, že teď z někoho udělám sirotka nebo vdovu. Ruka s varhanama mi klesne a dřív než se vzpamatuju, jedná Verča. Biblí sejme komára a ještě s ní pokrouží po zdi, kde pak zůstane táhnoucí se drobná krvavá stopa.
Stejně to byla naše krev, povzdychnu si v duchu a zaženu myšlenky na plačící rodinku komárových, která někde v bahně postrádá živitele rodiny.