Zážitky z krásného období mého života

Na dětství vzpomínám poměrně často. Bylo to krásné období mého života, plné krásných zážitků, na které se nedá zapomenou.Není divu, že si jich pamatuji hned několik.
Chvíle, na které se nedá zapomenout jsou jistě ty strávené společně s mými prarodiči na venkově. Pamatuji si, jak jsem chodila ke každé růži na zahradě, strkala do nich nos a následně jsem usoudila, jestli dotyčná nádherná babiččina růže voní nebo ne. Běhala jsem po dvoře a byla šťastná mezi samými zvířaty. S šátkem na hlavě a koštětem v ruce jsem pomáhala zametat babičce chodník, jen jsem poslouchala sousedky jak říkají: ,, Ta holka je tak šikovná. Bude po tobě na ty práce.“ Kéž by tenkrát měly pravdu, místo toho ze mě vyrostlo městské zhýčkané dítě, nemající zájem o venkovské práce. Je to škoda. U babičky bylo všechno, co jsem potřebovala, kočky, králíci, slepice,velký dům, obrovská překrásná zahrada plná květin a stromů,vonící seno a hlavně hodní prarodiče, kteří pečlivě plnili všechna má přání. At už jsem si chtěla hrát na princeznu nebo dělat s dědou rozhovor jako v televizi. Moje oblíbená věta byla: ,,Šárka Hlubocká, televize Nova.“ Babička mě také naučila zdravit kolemjdoucí. Držela jsem se jí za ruku, když jsem měla pozdravit, zmáčkla ruku a hned se ozvalo:,,Dobrý den!“
Byla jsem hodně ukecané dítě, které si již od malička brebentilo různé básničky. U zápisu do školy jsem jim zarecitovala dlouhou básničku, kterou mě naučila babička. Pani učitelka byla u vytržení a oznámila, že takhle dlouhou básničku tu ještě nikdo neříkal. Pro mě to nebyl žádný zázrak, prostě jsem to uměla a mírně mě naštvalo, když mě pani fotografka vyfotila zrovna, když jsem hluboce přemýšlela, kde je červený trojúhelník. Jenomže já na té fotce měla vyplázlý jazyk, jak jsem byla ponořená do soustředění. Nejhorší bylo, že ta fotka následně byla v novinách, takže mě to opravdu nepotěšilo a všichni ze mě měli srandu.
Někdy bych se ráda vrátila do bezstarostného života dítěte, ale už to nejde. Vyrostla jsem z toho nadšeného dítěte z rozzářenýma očíčkama. Jediné co mi zůstalo je ta upovídanost. Každopádně všechny vzpomínky si budu pamatovat a ještě dlouho se jim smát.