Vysněný bůh

Dnešek začal jako každý jiný den – ráno mě probudil protivný pípot mobilu oznamující, že bych měl asi už vstávat. Ještě jsem zmáčkl tlačítko Dospat, aby mě nechal spát dalších pět drahocenných minut, sígr jeden. Avšak když už jsem to udělal potřetí, tak už mě začala vytahovat zpoza peřiny moje malá sestřička a křičela na mě, abych už padal do školy a nechal ji spát. Jak je krásné mít doma mladší sestru, která si dlouho do noci píše se svými pubertálními kamarádkami a pak je vzteky bez sebe, když ji ráno omylem vzbudím. Prostě nádhera. Ještě rozespalý jsem slezl z postele, našel si po tmě oblečení rozházené po podlaze a namířil si to do koupelny, abych z toho unaveného netvora udělal alespoň trochu člověka. Na snídani už nebyl čas, ještě jsem rychle naházel sešity ze stolu do tašky a vyrazil do školy. Cestou mi samozřejmě vždycky musela odjet šalina přímo před nosem. No, a aby toho nebylo málo, tak se mi nějakým záhadným způsobem podařilo zavadit nohou o jeden ze schodů vedoucích do školy a spadnout přímo nosem do bláta. „No, to bude dneska skvělej den,“ povzdechl jsem si, setřel si kapesníkem bláto z obličeje a urychleně zamířil do třídy, protože se už školou rozléhalo zvonění na hodinu.
Ve škole to byla jako vždy pohodička. Taky se na ni každý den pilně připravuji a jsem považován za šprta, ale vůbec mi to nevadí. Mělo by snad? Nejsem přece ten typ největšího drsňáka, který chodí do školy jen kvůli tomu, že vede nějakou partu takzvaných „nižších“ drsňáků, kašlal na učení, dělal si srandu z učitelů a snažil se předvést před každou holkou ve škole. Znám přesně jednoho takového, který je přímo učebnicový příklad. Den co den chodí do školy ve značkovém oblečení, ověšen několika kily řetězů, v skejťackých botech za nehoráznou sumu a nikdy jsem ho snad neviděl, že by si sundal tu svou flexu – možná jen při sprchování po tělocviku. Na učení samozřejmě nemá ani myšlenku a celý den ve škole tráví posloucháním hudby ze svého MP4 přehrávače a bavením se na účet profesorů a pilných studentů – to znamená také na můj. Většina kluků mu podlézá pod nosem a udělá vše, co se mu zamane. A u dívek to platí dvojnásobek, ne-li trojnásobek. Ony ho naprosto zbožňují! Je to jejich vysněný bůh. Vždycky se kolem něj alespoň jedna motá. Někdy je docela vtipné pozorovat, jak rychle střídá holky jako nějaké zboží na jedno použití. Někdy dokonce chodí s několika zaráz! Já prostě nechápu ty holky a jejich naivitu.
Třeba když už s ním nějaká chodí, plazí se celé přestávky po sobě, líbají se tak dlouho, až si sám sobě nevěřícně říkám, že je to ještě baví. Nejhorší na tom ale je, jak se nechá tak velice jednoduše, až zadarmo, oblbnout jeho řečmi o tom, jak ji moc miluje a že pro něj neexistuje žádná jiná. Ale jakmile se někam vypaří, objeví se v okamžiku nějaká druhá a hnedka se mu ovine kolem krku a mazlí se spolu. A on ji povídá ty samé věci o lásce jako té prvé. Prostě si libuje v polygamii.
Cestou domů se mi hlavou honila otázka, jestli vůbec ty holky ví, že jejich vysněný bůh má i několik dalších andílků, kteří ho obskakují, starají se o to, aby měl všechno, na co si pomyslí, a uspokojují jeho tužby. Možná ne a očekává je nepříjemné překvapení, až vyjde najevo, že jim milý nebyl tak přímo věrný, což může skončit tragédií. Anebo to možná ví, ale nevadí jim to, neboť jsou šťastné, že se jim podařilo ukořistit takového tygra mezi zvěří hluboké džungle zvané svět. Je to přece jejich idol, nemyslíte? Já to už radši nebudu dál řešit a rád se opět vrátím ke svému všednímu bytí – doma s malou sestřičkou, starostlivými rodiči a hodně úkolů do školy…