Chci něco umět

Chtěla bych něco umět. Víte, něco umět pořádně, pak se s tím předvést, ale nevypadá to se mnou nijak slavně, protože jsem děsně nestálá. Ale abych svou nestálost nějak popsala – to je velmi jednoduché.
Třeba, kolikrát jsem započala něco studovat, zajímat se o to a dopadlo to tak, že jsem od toho po nějakém čase odstoupila. Osm let jsem hrála na housle, někdy možná i docela poslouchatelně, pak jsem se jich vzdala. Dva roky na kytaru, dva měsíce karate, půl roku jsem nezkrotně milovala Boha, tři měsíce jsem se věnovala bílé magii, první rok školy jsem se poctivě připravovala do školy, provozovala jsem jezdectví, našla jsem zalíbení v čajích a chtěla jsem, aby se ze mě stal odborník na čaje. Nebo karatistka, jezdkyně, čarodějka, Boží dítě, virtuózka na housle a kytaru, taky malířka, umělkyně v oblasti fotografování, počítačový maniak…no bylo toho dost.
Jediné, co mi zbylo dodnes, je láska k českému jazyku. Teda, abych to upřesnila, k jeho slohovým útvarům a ze všech nejvíc mi učaroval fejeton, úvaha a vyprávění. Samozřejmě že jsem také toužila po tom, aby se ze mě stala úspěšná spisovatelka. Vždyť dnes stačí, když napíšete něčím zajímavou knihu, kterou si pak koupí dost lidí právě proto, že je originální a neokoukaná a máte alespoň na nějaký čas vyděláno. Třeba zkuste sepsat svoje paměti, zkritizujte v nich své nejbližší a jste na prvních stránkách bulvárního tisku raz dva. Sice nebudete první, ale nějaká ta inspirace z toho vystrkuje růžky, zdá se mi. No ale moje svérázná kariéra pisatelky nebyla až zas tak nestálá, svou první knížku, nebo spíš sešit, s prapodivnými příběhy o mluvících koních a jejich zážitcích v mém převelice zidealizovaném světě buď šíleně hodných nebo naopak šíleně zlých lidí, byl téměř dokončen. Avšak moje maminka ji zabavila a zřejmě ji má dodnes jako spolehlivé uspávadlo místo tolik neuznávaných chemických prostředků na spaní.
Tím pádem mě napadá myšlenka, že bych s tím mohla vystupovat v televizi, aby celý svět viděl, jaký poklad se skrývá v jedné dívce z malého východočeského města. Už vidím před sebou rozzářené reflektory, čočku kamery, maskérky kolem mě pobíhají a pudrují mi obličej, sice vypadám jako kdybych se hlavou zabořila do mouky, ale samým blahem to vůbec nevnímám, pak rejža zařve „KAMERA, KLAPKA, A…JEDEM!!!“ a já se usměji na náš český národ tak široce, že kdybych se usmívala ještě o malinko víc, dozajista by mi odpadla horní polovina hlavy. A už vyjukaným lidičkám na druhé straně televizního přenosu nabízím nejen svoje nepřekonatelné uspávadlo, ale také hromadu skvělých pánviček, kráječů, mixérů, vysavačů a leštidel, které usmaží, nakrájí, rozdrtí, uklidí a vyleští všechno kromě vaší kapsy a ještě k tomu všemu dostanete zcela zdarma ještě jeden stejný výrobek, který je ještě lepší než ten nejlepší na trhu…jak já miluji reklamní spoty na stroje, které během několika ne týdnů, ani dnů, ba ani hodin, ale během několika minut udělají z přeborníka sumo Miss Europe a ještě ke všemu budete mít skvělý pocit z toho, jak skvěle a dokonce mnohem lépe a výhodněji jste využili své celoživotní úspory na dovolenou na Mallorce. Na druhou stranu, podívejme se, kam se až dostal známý drsňák Chuck Noriss, a ten měl zaručeně doma Totální tělocvičnu 2000 a celé roky jen dřel, majíce před očima plakát Arnolda Schwarzenegra, kde odhaluje svoje svalnaté paže před zástupem chlapachtivých dívek.
Nejvíc mě však, stejně jako většinu naší populace, udivují výrobky typu, že když si večer nalepím na rameno superdokonalou a téměř neviditelnou náplast, do rána zhubnu k nepoznání. Ta krásná, hubená a svalnatá dáma v reklamě je fajn, ale mnoho lidí by potřebovalo mít tak pět ramen, usuzuji, a k tomu od rána do večera nic nejíst, aby to vypadalo tak nějak k uspokojení jedince.
Stejné je to také s hudbou, kterou poslouchám. Oblíbila jsem si písničky, které mají nějaký děj, představení a náhlý a nečekaný závěr. Třeba písničku o jistém panu Šiškovi, co byl chytrý jako liška a byl to Ostravák. To víte, jak se říká: Ostravaci, kratky zobaci, takže rýmy této písničky je založen na ostravácké hatmatilce. Ale dává smysl, každý jí rozumí a po poslechu nenajdete nikoho, kdo by se alespoň potutelně neusmíval. I když popravdě řečeno, nic se nesmí přehánět – tuhle jsem v čekárně u zubaře poslouchala právě tuhle písničku a vedle mě seděla paní, co si stále stěžovala a naříkala na zub. Během písničky však její nářek utichl a začal se postupně měnit v úsměvy, smích a nakonec brutální výtlem. Chvílemi to mně a dalším čekajícím připadlo až téměř nevhodné na chování člověka ve společnosti, ale nikdo se nezmohl na víc než pohoršený pohled, někteří se však potajmu pochichtávali té nekřesťansky vysmáté paní. Najednou paní zařvala, jako kdyby ji nabodli na sto nožů, z pusy ji vyletěl onen bolavý zub a vletěl přímo do otevřené ordinace panu doktorovi k nohám. Pan zubař se akorát usmál, řekl: „Tak a máte po bolesti, paní Nováčková.“. Paní jen vrhla na značně pobaveného doktora ukřivděný pohled, otočila se na podpatku a odešla.
Ale jak se říká, sranda musí být, i kdyby na chleba nebylo.