Smíření

Asi v jedenáct v noci, když začalo poprvý sněžit, jsme právě mazali z hospody na letních gumách, Vzrušujou mě ty krásný klikatý serpentýnky, olemovaný svodidlama. Takovej malej adrenalin, když si představim, jak jima prolítneme. Je to tím, že jsem s tím smířená, nic by mi nevadilo. Děláme to vcelku pravidelně.
Kateřina, 15 let

Ráno se vzbudim a nemůžu vstát. Nechce se mi do školy. Lidi tam mám rád, ale ty blbosti, co mi cpou do hlavy, jsou pro mě nesnesitelný. Občas mám náladu psát, malovat nebo jen číst, ale kvůli tý posraný škole nemám na nic čas. Chybí mi odvaha doma říct, že chci jinam. Stejně by to bylo k ničemu. A nejvíc mě sere, že si lidi myslí, že chci jen kalit. V podvědomí chci, aby mě vyhodili. Občas má ta škola i světlý chvilky, když se mi daří a tak, ale většinou je to kvůli tomu, že do toho nic nevkládám a jsem v pohodě. Život je pak lepší. Ale co, smířím se s osudem.
Ondřej, 16 a 1/2 roku

Kdykoliv se mě přítelkyně zeptá, co budeme večer dělat, hejbne se ve mně žluč. Po pěti letech už zaručeně můžu říct, že jí nemiluju. Žijem spolu už jen ze zvyku. Jsem ale velkej posera a nerozejdu se s ní, to radši budu mít tři milenky. Nejvíc mě štve, že naše životy se nedaj nazvat šťastný. Chtělo by to velkou změnu, ale nikdo z nás ji neudělá. Oba jsme se s tím smířilili.
Pavel, 32 let

Mám už dost Český republiky. Potřebuju vypadnout. Ale nemám peníze ani věk. Chtěla bych bejt nezávislá. Ne, bohatá, ale nezávislá. Je ve mně asi málo bohéma na to, abych si s malym vzkazem na stole sbalila pět švestek. Moje slabost je vlastně jediná překážka. Asi se zase jen smířim s povinnostma a nudou. Marnost nad marnost.
Amélie, 17 let

Miluju ho, chovám se jako čtrnáctiletá puberťačka, ale nejde to zastavit. Poznali jsme se v divadle. Zezačátku to bylo velmi pomalé, jen pohledy a úsměvy. Teď už však bez sebe nemůžem být. Chci se rozvést, ale Milan ne. Nechce přijít o děti. Pak si tedy říkám, jestli nejsem špatnou matkou. Já bych se dětí vzdala, on ne. Ale moji jsou už skoro dospělí. Asi chlácholím výčitky. Závěrem podotknu, že bez Milana se nerozvedu, neumím být sama. Doma budu hrát falešně šťastnou. Za čas se smířím s tím, že jsem jen bokovka. Jsem asi blbá, ale to láska dělá.
Anna, 42 let

Své příspěvky do tohoto dílka zaslaly smyšlené osoby z mého nitra. Všechny spojuje jeden problém - upadly nebo upadnou do stereotypu. Už mě nebaví láska, škola, život. Potřebuji změnu, a to dost razantní. Všechno se změnilo ve zvyk. Chci tvořit, ale dvacet čtyři hodin mi nestačí. Den uteče jako voda a já mám nezměrný pocit, že životem mrhám. A s tím se nehodlám smířit.
Já, 17 let