Co mě štve aneb panelák a jeho zvuky

Kdo bydlí v paneláku ví, že někdy jsou zvuky linoucí se z něj nesnesitelné.

Ráno mě budí zvonění budíku z ložnice mých rodičů, přes všechny zavřené dveře, ač jsou ob dvě stěny vedle. Je to jako bych ho měla vedle ucha. Po chvíli se ozývá v celkem pravidelných intervalech: „Třísk, prásk, buch!“ To jsou jen těžké kovové dveře, které jsou zabouchávány nájemníky spěchajícími do práce či do školy. A protože mám pokoj přesně nad těmito dveřmi mám tyhle krásné melodické zvuky v pokoji už od časného rána. Naneštěstí odcházím za chvíli také do školy, takže v době, kdy celý panelák utone v poklidném tichu, si ho vůbec neužiju.

A odpoledne zase žije. Rodina se dvěma hyperaktivními kluky, která bydlí nad námi, mi leze na nervy už poté, co odemknu dveře. Dupání nápadně podobné slonímu stádu nemůžou přece vydávat dva sotva třicetikilový špunti! Ale opak je pravdou. Skáčou, běhají, honí se.

A když už si myslím (bohužel hodně naivně), že už je klid. Ozve se přesýpání kuliček. „No jasně!“ řeknu si. Sousedka už se nám stihla pochlubit, že synové dostali k Vánocům kuličkovou dráhu a tak koulí a koulí. Nikdo si neuvědomil, že tahle nevinná hra může ostatním sousedům znepříjemnit život.

Večer si celá rodina sedneme k televizi a hodláme se podívat na zprávy či nějaký večerní pořad. V době, kdy je to nejnapínavější, se ozve příšerná hádka sousedů, zvuky rozbíjeného nádobí a člověk by si myslel, že se manželé museli navzájem určitě zabít. Ale není to tak, jen to jen normální hádka, který program se bude v jejich bytě zrovna sledovat.

Jdu se lehnout, ale už předtím vím, že mě dneska čeká dlouhá krušná noc. Soused v posledním patře zrovna pořádá párty pro své kamarády a tak hudba z jejich hifi věže je pořádně hlasitá.

Když už se zdá, že i přes tohle tuc, tuc usnu vyruší mě další krásný zvuk. Tolik propagované a vychvalované vestavěné skříně s posuvnými dveřmi jsou zajisté výborná věc. Když ovšem nebydlíte v bytě pod nimi. Otevírání a zavírání dveří je jako stěhování těžkého starožitného stolu po celém pokoji. Takže když je v bytě největší ticho, ozývá se jen: hrk k oknu, hrk ke dveřím, hrk k oknu, hrk ke dveřím… Přeji vám sladké usínání až do rána…

Kdo by to byl řekl, že to ráno bude tak brzké! Opilý soused se vrací s pořádnou opicí domů, falešně zpívá a směje se na celé kolo. Poté co konečně zapadne do svého bytu, ho manželka vyhodí a on skončí opět u vchodových dveří přímo pod mým oknem. V konečné fázi hádky po něm hodí i televizi, takže teď už je na nohou celý panelák, všichni vykouknou z oken a nadávají. Já zalezu zpět do postele a snažím se na těch pár hodin znova usnout.

V sobotu ráno naštěstí nemusím vstávat tak brzy, ale ulice mi stejně dlouhý spánek nedopřeje. Někdo asi neumí vypnout alarm u auta a tak se protivný pištivý zvuk ozývá už dobrých pět minut.

Ale stejně musím vstávat, čeká mě vysávání a podobné hlučné domácí práce. A protože podobný nápad má dalších několik obyvatelů ze 13 bytů panelového domu, připadám si jako v hučícím úlu.

Odpoledne je tu čas kutilů. Manželé, tatínkové dětí, ale i ostatní mužští obyvatelé domu mají nejvíc napilno dělat úpravy v domácnosti. Vrtání, klepání, zatloukání a podobné příjemné zvuky lahodící uchu jsou o víkendu téměř samozřejmostí.

Ale jsou tu i další záhadné a těžko identifikovatelné zvuky. Klepání (nejspíš voda v trubkách), splachování záchodu v bytě nad námi, hučení, známka toho, že si nejspíš jeden ze sousedů zrovna zapnul odsávač a další a další.

A tak si v klidu pustím hudbu pěkně nahlas, ať ten život mají moji sousedé díky mně taky lepší…