Estrogenový fejeton O kriminologickém výplachu mozku

Když pominu fakt, že v nejútlejším dětství jsem nedočkavě očekávala další díly slona Babara stejně jako většina mých roztomile se culících vrstevníků, mým nejoblíbenějším seriálem byl jednoznačně Komisař Rex, jehož první díly jsem sledovala už z nočníku pokaždé, když mě hlídal dědeček a dovolil si v křesle zdřímnout (nutno podotknout, že s nočníkem jsem ke své nesmírné hanbě kamarádila hodně dlouho, takže jsem zas tak malá nebyla). I když mě víc než detektivní zápletka zaujal ten úžasný pes, co žral svým páníčkům housky, je to každopádně zrovna tenhle seriál, který má na svědomí to, že moje knihovnička se prohýbá a praská pod tíhou knih převážně krimi žánru.
Začínala jsem s knížkami Enid Blytonové, pámbu jí přej, neboť zrovna její řada Tajemství mě naučila, jak vyrobit neviditelný inkoust z pomerančové šťávy, jak se dostat ze zamčeného pokoje a jak se přestrojit k nepoznání, a na lamentování matky že bych se místo těch blbostí radši měla zabývat matikou, protože už mám zase pětku a je zvědavá, jak si ji opravím, jsem povýšeně odpovídala, že je to elementární a že třeba zrovna neviditelný inkoust je pro život mnohem užitečnější, než to, že si dokážu spočítat výplatu, jejíž částku mi tam šéf stejně vypíše. Po láskyplném lepákovi, který nevyhnutelně následoval, jsem měla na jazyku, že "až ze mě bude vyšetřující inspektor, tak...", ale jelikož mě ještě pálilo ucho, zahučela jsem svou poznámku raději do zavřených dvěří.
Jenže i Pět pátračů a pes muselo zřejmě vyrůst a inspektor Jenks zemřít, knižní série Tajemství tudíž přestala vycházet, a já se postupem času dopracovala až k Jefferymu Deaverovi a Johnu Katzenbachovi (jim rovněž pámbu přej). Jakožto chudý student bez jediného floka a s děravými podrážkami (ok, ok, boty mám vcelku...) jsem se nemohla dočkat Vánoc, protože pod stromečkem na mě čekaly detektivky a doslova volaly "rozbal mě, mě první!" Nemusím připomínat, že jsem četla u snídaně, u oběda, večeři jsem si brala rovnou k sobě do pokoje, nalívala jsem se kávou, abych pokud možno ani nepotřebovala spát a kdybych neměla určité lidské potřeby, ani bych nechodila na záchod. Po přečtění Sběratele očí, kde žena žila několik let po boku brutálního vraha aniž by o tom měla páru, mě napadlo, že náš taťka mívá často různé, blíže neurčené pochůzky.
Při jeho povolání je to sice normální, ale statistiky jednoznačně poukazují na to, že vrahem často bývají i vysoce postavená zvířata, a rovněž i radní!
"Kam šel taťka?" začala jsem s výslechem. Máma seděla na gauči, a já, věrná vyslechové tradici 'když kladeš otázky, ať vyslýchaný sedí a ty stůj', jsem předstoupila před gauč a vypnula se do závratné výšky svých stopětapadesáti cáků.
"Co já vím," pokrčila mamka rameny a ani neodtrhla oči od televize, "říkal, že musí za... " a vyjmenovala asi šest tátových kolegů.
"Myslíš?" prohodila jsem a vyložila jí své podezření, "co bys dělala, kdyby byl třeba zapletený s mafiánama? Udala bys ho?"
Mamka se zasmála. "On by se z toho vykroutil. Je ukecaný jako ty," dodala ne moc přívětivě.
"Na každého se něco najde," trvala jsem na svém, "nějaký ten úplateček, rvačka v hospodě, krádež v dětství... když se toho nasbírá dost, pozbyde u poroty a u soudce důvěryhodnosti a z vězení nevyleze," žerovala jsem.
Ještě jsem se mámy poptala, jestli se někdy taťka nevrátil domů v zakrvácené košili nebo se zablácenýma botama, ale když na mě nevěřícně zazírala a poznamenala, že tohle by mi táta neodpustil, vytratila jsem se do pokoje louskat Vražedné alibi.
Člověk by řekl, že z těch detektivek a kriminálních seriálů jednou zblbnu, ale náhodou... ty věci, o kterých se tam píše, můžou být v praktickém životě docela užitečné. Tak například jediné, čím bych mohla usnadnit policii práci, kdyby mě někde našli zamordovanou, je to, že u sebe budu mít občanku, aby nedošlo k obtížím při identifikaci, a pro jistotu si v kapse nechávám jízdenky z autobusu, účtenky z obchodu a podobně, aby bylo jasné, kdy a kde jsem byla. Otce jsem nedávno vyvedla z míry vzkazem:"Šla jsem ven s psovodem. Budu na příjmu, ale kdyby náhodou, tak tady je jeho přesný popis" a následovala jeho adresa, jméno a příjmení, výška, přibližná váha a barva očí a vlasů. Jeden nikdy neví! Myslím, že můj dědeček teď lituje, že mě jako malou nechával koukat na kriminálky...