MHD:-(:D

MHD
Byl jsem nekompromisně poučen o tom, že dnes musím do školy tramvají. Ne že by mně to vadilo, ale spíš si vozím svůj zadek v autě a myslím, že cesta hromadnou dopravou bude moje smrt. Na poslední chvíli, kdy jsem musel horlivě vzbudit svou milovanou sestru, se moje pusa nečekaně zkroutila a vyplivla slůvka ve stylu „jak a kde?“. Sestra mi velice diskrétním způsobem odsekla rychlou větu o třech naštvaných slovech a pohledem k tomu dodala „Proč mně budíš?“. Nevadí snad to zvládnu. Už při pohledu na zastávku jsem začal pociťovat neustálou nervozitu, kterou jsem ventiloval brutálním a hlasitým žvýkáním mé orbitky, která se při rychlém převalování začala drolit a vyskakovat mi z pusy. Abych nevypadal negramotně stoupnul jsem si před jízdní řád a velice věrohodně číst a přejíždět prstem po různých stanovištích tramvají. Po chvíli imitace jsem dospěl k závěru,že už jsem si zahrál dost a teď se budu muset soustředit na tramvaj která přijížděla směrem ke mne a nesla nápis „Mariánské náměstí“…s notnou dávkou mého rozumu jsem složil hádanku. Má škola se nachází ve Vítkovicích tudíž tato tramvaj která jede na Mariánské náměstí určitě musí jet do Vítkovic.
Nastoupil jsem tedy. K mému údivu byla celá tramvaj z poloviny prázdná, jenom hlouček dvaceti lidí se krčil u řidiče, jen jakýsi podezřele zarostlý pán s umaštěným plnovousem seděl a slastným mlaskáním bezzubých úst naznačoval, že mu teplota a jízda v tramvaji náramně vyhovuje. Posadil jsem se tedy naproti jemu a seděl. Stále mi však vrtalo hlavou proč si na mně skupinka lidí ukazuje. Až po chvíli,kdy jsem chtěl nabrat čerstvý vzduch do svých plic pochopil jsem. K mému velkému údivu a smíchu okolních spolucestujících jsem zjistil, že ono místo kolem pána nepříjemně avšak velice tvrdě smrdí. Nevím co to bylo, ale myslím že Pán s plnovousem mohl být spokojený, ale při vší té spokojenosti zapomněl na záchod. Ten pach se řinul po celé tramvaji. S ústy zahlcenými od toho nejnepříjemnějšího smradu jsem se přidal k dvaceti členné skupince lidí. Celou situaci ještě decentně doplňovala lehce přidušená moucha, která očividně toužila po čerstvém vzduchu. Do Vítkovic jsem přijel umačkaný a na mém rameni mi spočinuli drobky svačícího kluka, který stál tělo na tělo vedle mne. Svůj výborný a nikdy nezapomenutelný zážitek jsem vyprávěl kamarádům, kteří se s úsměvem na rtech pokoušeli skrýt své nadšení a dát najevo soucit a lítost. Ze školy jsem odcházel s neuvěřitelnou zkušeností která mně doprovází dodnes…měj vždy nos na štopkách“