Návštěva chaty

Byla neděle, něco po šesté, a já po téměř probdělé noci vstávala, abych stihla ranní vlak. Celá rozespalá jsem se loudala k nádraží, kde jsem měla čekat na prarodiče, s nimiž jsem si naplánovala návštěvu chaty.
Od vlakové zastávky jsme se trmáceli pět kilometrů více jak dvaceti čísly opravdu sypkého sněhu. Snažila jsem se držet dědovy užitečné rady: "Hlavně nesmíš cestou říct voda, jinak ti zmrzne u pusy." A tak jsem mlčela a přemýšlela a začínala mít dobrou náladu, že zase chvilku svítí slunce a já můžu fotit "inspiraci" pro plánovaný obraz, který mám za úkol namalovat.
Do našeho domku jsme se museli doslova probojovat přes ztuhlý zámek a já pocítila, že nastává zvrat. A taky že ano.
Přestože bylo jen pár stupňů pod nulou, tady "v horách", to jest asi čtyři sta padesát metrů nad hladinou moře, byla nepříjemná zima. Obzvlášť když v chatě, kam jsme se nakonec úspěšně dostali, byla zamrzlá voda a kamna po prvním pokusu o zapálení ohně nesnesitelně kouřila.
K tomu mi vrazili do ruky ne moc velkou lopatu s tím, že mám vyhrabat půl metru širokou cestu od domku k vratům.
Sotva jsem tento nesnadný úkol úspěšně dokončila, bylo mi oznámeno, že obědvat se nebude, protože se ještě nepodařilo roztopit kamna a celou kuchyň zahaluje hustý dým, takže se mimo jiné bude muset v létě znovu malovat.
Nic naplat, tak nebude teplé jídlo. S babičkou jsme vytáhly krabici letošního cukroví, kterou tu prozíravě před týdnem schovala, načež jsme se do něj pustily.
Zbývalo sotva pár kousků a já se pomalu smiřovala s tím, že za chvilku půjdeme zpátky na vlak a domů, avšak za mnohem větší zimy, protože sluníčko stihlo za tu půlhodinku zalézt za inverzi.
Avšak tuto fázi mi nebylo dovoleno dokončit, jelikož se objevil děda s tím, že "to hoří" a že oběd bude.
Vešla jsem do stále ještě zakouřené místnosti a vyčkávala dalších pokynů. Namísto oběda přede mě ve dvanáct hodin (ano, ve dvanáct hodin, jíme jako králové) postavili hrnek čaje, do kterého jsem si nepozorovaně přilila zaslouženou odměnu v podobě několika centilitrů rumu.
No, nakonec jsem dostala i ten oběd. Ale v zimě na chatu už nikdy nepojedu, ani kdyby mi slibovali krásné počasí, sluníčko, a tudíž skvělé podmínky pro mou duši fotografa, která po tomto výletu tolik toužila...