Jak jsme filosofovaly

Strávit pondělní večer studiem filosofie představuje pro mě i pro mou o dva dny starší spolubydlící poměrné zlo. Obě bychom raději seděly v útulné hospůdce u piva, brouzdaly po internetu nebo se věnovaly sledování filmu, například námi milovaných Pelíšků. Jo, není voják, jako voják.

Jenže zápočtový test klepe neúprosně na dveře, a tak jsme se uvelebily každá na svou postel, hlavu si podložily polštáři a snažily se nevnímat šum z okolních kolejních pokojů, cvrkot dopravy pod okny a pravidelné, rytmické chroustání chleba mé zapáchající myši. Asi po pěti minutách jsme narazily na první problém, který se jevil jako zásadní. Jak se může někdo našprtat filosofii, když v podstatě nechápe ani jednu z uvedených pouček?

No, jen si to představte. Z našich poznámek totiž vyplývalo, že pohyb ve skutečnosti pohybem není, že mobil na nočním stolku vlastně vůbec neexistuje a že bytí nemůže existovat s nebytím. Jistě, vše jde vysvětlit rozumem, pokud ovšem nenarazíte (tak jako my) na otázku, co to vlastně rozum je a jestli vůbec existuje. To se potom plácáte od ničeho k ničemu, z úst vám vychází jedna kravina za druhou a pomalu přestáváte věřit tomu, že jste inteligentní a že vůbec existujete.
Nakonec, když už se nám z hlav kouřilo jako z továrních komínů, jsme se usnesly, že takový filosof je vlastně člověk, který od rána do večera sedí na prdeli v měkkém křesle, v rukou svírá bloček s propiskou a přemýšlí o totálních hovadinách, které normální člověk k životu nepotřebuje a považuje je jen za ztrátu času. Takový filosof si ráno u šálku čerstvé kávy řekne: ,,Tak o čem budu dnes filosofovat? Au, nějak mě bolí klouby. Ano, já dnes budu filosofovat nad bolestí.“

A z toku myšlenek o bolesti pomalu přepluje na miliardu dalších témat, o nichž většina lidí této planety nemá čas přemýšlet. Pak se mu večer vrátí domů tlustá žena, která dřela ve fabrice přesčas, znaveně se natáhne na gauč a její milovaný manžílek filosof prohlásí: ,,Máňo, já dnes přišel na to, že ty vlastně vůbec nepracuješ. Tudíž se nemůžeš cítit unavená. A ty peníze, co nosíš domů, vůbec neexistují. Hele, Máňo, žiješ ty vůbec? Co ty vlastně jsi? Prach? Buňky? Světlo? Hmota?“ Já být tou Máňou, tak zatluču manžela filosofa pěstmi do země.
Filosofie pro mě představuje vědu naprosto zbytečnou a nepodstatnou. Co je mi po tom, co říkal nějaký Platón? Co když s ním nesouhlasím? Tak proč se tu jeho teorii o jeskyni musím učit?

Pokud je mezi vámi někdo, kdo mi dokáže osvětlit onu záhadu filosofie a rozumně mi ji vysvětlit, sem s tím. Do té doby se já i moje spolubydlící spokojíme s představou pána v křesle a jeho tlusté ženy Máni.

P.S.: Drazí filosofové, neberte tuhle moji krátkou rozpravu jako kritiku vaší práce. I když, filosofie je vlastně založena na kritice, ne?